|
|
Rozhovor A. J. Liehma s Františkem Vláčilem vyšel ve Filmových a televizních novinách
v červenci 1969. Vznikl ve stejném roce na jaře, v době, kdy Vláčil přerušil práci na ADELHEID,
aby se mohl zúčastnit uvedení MARKETY LAZAROVÉ na festivalu v Cannes.
Říká se o vás, že jste režisér-výtvarník. Jenže, který režisér není? Takže to
vlastně nic neříká…
S tím mým výtvarnictvím je to asi takhle, říká František Vláčil. Začal jsem studovat
na uměleckoprůmyslové škole, ale včas jsem pochopil, že nejsem a nebudu Picasso. Odjel
jsem do Brna, zapsal se na dějiny umění a estetiku a přivydělával si jako fázař v
kresleném filmu. Příležitostně, nikdy jsem to nemínil jako profesi. Pak převedli kreslený
film do Prahy a mne s ním. Když jsem později musel na vojenské cvičení, šoupli mě k
armádnímu filmu a teprve tam to začalo doopravdy.
Takže jsem vlastně amatér. Jediný barrandovský režisér, který neprošel asistenturou
(Brynych pracoval u Weisse, Helge u Krejčíka, Polák u Kadéra…) ani filmovou školou.
Ocitl jsem se v tom řemesle rovnýma nohama. V armádě jsem dělal odborné, výcvikové
filmy. Prvním snímkem trochu jiného druhu byla SKLENĚNÁ OBLAKA, o letcích. Z výcvikových
filmů jsem to prostředí znal, takže to bylo snadnější.
Jenže vy jste se ptal na mé výtvarnictví. Film je převážně vizuální záležitost.
I když malířství a grafika jsou jiné, jde přece i tady převážně o kompozici, řazení
obrazů, film prostě musí aplikovat spoustu výtvarných principů. To, jak je postava
komponována na obraze, určuje například její místo v dramatické situaci. Navíc, proti
třeba závěsnému obrazu, přistupuje kinetická stránka věci. Ideální je vždycky … jak bych
to řekl … nu, obraz má proti literatuře tu velkou výhodu, že je obecně sdělný. Není ho
třeba překládat. Takže ideální by bylo dělat film tak, aby se nemusel ani přemlouvat,
ani titulkovat.
To je pořád k té mé výtvarné výchově a k tomu, jak to dělám. Jinak ovšem mé filmy na
téhle výtvarné výchově nikdy přímo nestály, vždycky tu hrálo roli slovo, které mne
ovšem zajímá spíš jako jedna ze složek celkové zvukově výtvarné koncepce a ne prostě
jen jako nositel děje…
A barva?
Natočil jsem kdysi barevně svůj první film. PRONÁSLEDOVÁNÍ, a pak zas až teď poslední,
ADELHEID. V PRONÁSLEDOVÁNÍ jsem se pokusil s Čuříkem točit tak, aby film byl co nejméně
barevný: bílé pláště na sněhu … Příliš spokojen jsem však nebyl. Teprve nyní mám scénář,
který bych skutečně chtěl točit barevně, Zjevení. V ADELHEID šlo spíš o průpravu. Dodnes
mám však u barevného filmu pocit, že barva zatlačuje příběh, který se stává méně
zřetelným. Nebo takhle: pamatuji si z něho několik barevných obrazů, ale o čem to
bylo, se mi jaksi ztrácí. Jednou ovšem byly barva a příběh v naprosté rovnováze: v
Lamorissově ČERVENÉM BALÓNKU.
V děvětapadesátém jste natočil HOLUBICI.
To byla taková ostuda. V době, kdy vznikly dva zajímavé filmy, VYŠŠÍ PRINCIP
a ROMEO, JULIE A TMA, studio nabídlo tehdy do Benátek všechny tři a ředitel festivalu
si vybral HOLUBICI. Když pak došlo k útoku italské levice na festival a jeho vedení,
využilo se i této volby k argumentaci, že vedení dalo přednost „nepolitické“
fantastické hříčce před oběma zmíněnými. Naše delegace se tehdy dostala do legračního
světla, za filmem stál pravicový tisk, kdežto levicový, i když nakonec neodsoudil,
přece jen… Nakonec to všechno udělalo filmu takovou reklamu, že se dodnes slušně
prodává. Mne osobně ovšem tahle stránka věci příliš nezajímá, ten film přece nebyl
hříčka, nýbrž podle mého vyslovoval srozumitelným jazykem jasnou, humanistickou
myšlenku. V Benátkách se prostě stal obětí souhry vnějších okolností. To se děje
dodnes a pořád znovu. Zažil jsem pochopitelně i pár jiných nepříjemných věcí, doma
se o mne tu a tam někdo otřel, ale i tohle je a bude. Už ten krát mi vyčetli, že mě
pravice chválí a levice napadá.
Přitom to byl zrovna takový ten ideální film. Žádný dialog, všechno jasné,
srozumitelné z obrazu, chlapec v enklávě, nikdo se s ním nebaví…
Dodnes si myslím, že ten film měl o osvobození československé kinematografie zásluhy
doslova průkopnické.
Všechno tehdy stálo na zaběhaných kánonech, na dialogové, ne obrazové dramaturgii.
My šli jinudy. Ale nemohu si stěžovat. Nenašel se jediný významnější režisér, který
by se postavil proti filmu, i když sám pracoval docela jinak. Navíc, myslím, HOLUBICE
skutečně dost zapůsobila na ty, kteří se za pár let chopili vesla v československé
kinematografii. V té době byli sotva studenti. Ne, že by se snad začali opičit, chraň
bůh. Začali prostě tvořit svobodně, ne podle daných pravidel. Já osobně se žádným
pravidlům nikdy nepodřizoval. Ukázalo se, že lze vždycky najít cestu, kudy… Podívejte,
režiséři se různě grupírovali, nebo spíš byli grupírování, podle společných znaků.
Třeba naše nová vlna. I když u nich najdete společné postupy a také spousty věcí,
jimiž se liší, mnohé je přece jen drží pohromadě. Nebo vezměte Weisse, Krejčíka,
jejich generaci. Já nikdy vlastně k nikomu nepatřil, odjakživa jsem stál mimo proudy,
což bylo občas fajn, ale v ožehavých situacích jsem cítil, jak bych potřeboval se
opřít, nebýt sám.
Od té doby jste točil prakticky jen historické, kostýmní filmy.
ADELHEID není tak docela historická. Sotva pětadvacet let. Ale jak bych vám odpověděl?
Nebyl to vědomý záměr, spíš shoda okolností. ĎÁBLOVA PAST, MARKÉTA, ÚDOLÍ VČEL…
V MARKÉTĚ šlo především o jedno: vypovědět o lidech před šesti, sedmi sty lety,
jako by šlo o naše součastníky. Kdykoli jsem se díval na historický film, míval
jsem dojem,že vidím dnešní lidi v kostýmech. Ale já je chtěl pochopit, vidět je
očima jejich životů, pocitů, tužeb, prostě propadnout se o těch sedm staletí
nazpátek. A taky mě v ĎÁBLOVĚ PASTI zaujala myšlenka boje proti dogmatismu a
tmářství. Bohužel se to nepodařilo docela dotáhnout, ale málokdy se najde tak
znamenitá látka. V Markétě je to zas přežívání jistých mýtů, příznačných pro jinou
etapu vývoje lidstva. Bylo v té minulosti spousta hezkých věcí, jenže křesťanství,
málo platné, bylo progresivnější fází. Jenže jak se vysouvalo do popředí, utvrzovala
se zároveň řada jeho špatných vlastností. To taky není tak docela historické, že?
Ostatně, možná, že ten obrat k historii tkví i v tom, že se v ní člověk snadněji
orientuje než v současnosti. Jakmile se vám také jeden historický či dobový film
jakžtakž podaří, začnou za vámi chodit lidé, nabízet další, nehledě už k tomu, že
i vy sám jste se jaksi disponoval.
MARKÉTU jsem v sobě nosil od mládí, pak mi jednou kdosi řekl, že to snad vůbec
není k natočení, a to byl teprve šprajc…
Spojení historie s dneškem, kompas, který dávají dějiny…
Nezdá se vám, že nové společenské principy, které se už padesát let pokoušejí prosadit
ve světě, stojí v mnohém na podobných dogmatech a mystice jako křesťanství? Podoba
je zrovna frapantní. Poslední dobou se mi zdá, že se socialistické myšlení vůbec
přestalo vyvíjet a změnilo se v náboženství, do jehož ustálených dogmat a zásad
nesmíte rýpnout, jinak jste kacíř. Na historických látkách svých filmu si uvědomuji,
že tu lze daleko lépe obnažit velké problémy dneška. Konečně, snad tu má svůj podíl
i mé kunsthistorické vzdělání. Vždyť o malířství se dá také hovořit až z odstupu, a
ne podle toho, co se momentálně kolem vás děje.
Ve scénáři Zjevení jako by už nastupovala nová dimenze…
Nejsem s to dělat cokoli à la these. Ve Zjevení mne zaujal jeden obraz a od toho
jsme začali. Buď to pak vyjde, nebo nevyjde. Ale aby si člověk řekl, já musím lidem
něco sdělit, a pak teprve hledal formu…Taky nedokážu než rovnou technický scénář.
Bodovou koncepci neumím. Začnu třeba zprostředka a kde to skončí, tam to skončí.
Výtečně se mi dělá s Körnerem. Asi proto, že pracuje stejně amatérsky jako já.
Historický realismus ve vašich filmech hraničí s naturalismem…
To je pořád dokola. Mně jde o dobové postavy, které žily, myslely, jednaly, cítily
v určitém věku. Na rozdíl od výpravných filmů, u nichž mám vždycky dojem, že se
většina peněz vynaložila na kostýmy, navíc ne vždy odpovídající době. Takže pak jde
spíš o filmy výpravné než historické. Pokusil jsem se naopak vynaložit peníze na
vyjádření doby takovým způsobem, aby se divák skutečně mohl propadnout zpátky o
určitý počet staletí. Hlavní problém byl analyzovat, vmyslet se do myšlení tehdejších
lidí, které nepochybně bylo jiné než myšlení lidí dnešních. Vyjádřit ducha doby se
stejnou intenzitou, s jakou se točí současné dokumenty. Je to dost obtížné a člověk
to vždycky trochu odskáče. Při práci na MARKETĚ jsem ani tak nestudoval historii,
kterou jsem znal, jako jsem si spíš hledal materiály, obrazové či literární, o
určitých skupinách lidí, žijících dodnes na úrovni středověku nebo dokonce doby
kamenné: o zaostalých australských kmenech v buši, o některých skupinách brazilských.
Tady jsem pak nacházel analogie se světem lidí, o nichž jsem vyprávěl a kteří kdysi
žili u nás. Šlo mi zejména o jisté sociologické momenty, způsob používání nástrojů
apod., ale našly se i analogie, které mi pomohly vyjádřit dobu: jak si třeba současní
primitivové přizpůsobují křesťanství ke svému obrazu. Z toho hlediska byl pro mne
zajímavý kdysi velice známý Camusův film ČERNÝ ORFEUS. Právě některými pohledy na
sekty, jež si stavějí oltáře, na nichž najdeme Pannu Marii a spolu s ní spoustu
jiných obětin a symbolů, takže ten křesťanský oltář vyhlíží nakonec jako pohanské
obětiště. Známá věc: integrace křesťanských mýtů a liturgie do primitivních náboženství
a naopak. Také jsem přišel na to, že i když se svět těch lidí zdá v mnohém nesmírně
krutý, je mentalita někdejšího člověka naopak mnohem méně rafinovaná než mentalita
člověka dnešního . Ze všech těchto pohledů a zkušeností jsem pak vytvářel ten dávný
svět.
Jinak je doba, v níž se MARKÉTA LAZAROVÁ odehrává, pro nás, jak historikové říkají,
němá. Existuje totiž velice málo ověřených zpráv o mentalitě a životě lidí ve
dvanáctém století. Bude vás možná zajímat, že jsem měl při práci na MARKÉTĚ a na
ÚDOLÍ VČEL historické poradce, kteří po zhlédnutí obou filmů nakonec tvrdili, že
se podařilo vyjádřit velice přesně dobu. Aniž ji přitom lze jakkoli doložit. To
všechno stojí nejen spoustu námahy, ale i peněz. Každá maličkost, hřebíkem počínaje,
se musí pro film vyrobit. Většinu rekvizit, nářadí, zbraní atd. jsem nechal vyrábět
ne moderními prostředky, ale tak, jak byly pravděpodobně vyráběny ve své době.
Přitom jsme přišli na několik zajímavých věcí. Jak si třeba lidé tenkrát pořizovali
zásoby jídla. Sůl nebyla nebo byla drahá, takže nakládat maso do soli… Oni je prostě
nasekali či rozemleli, obalili sádlem, a takto vzniklé koule dávali na suchá, větraná
místa. Docent Mencl mi řekl, že ještě přednedávnem narazil na podobný způsob na
východním Slovensku. Ptal jsem se ho, je-li to chutné. Prý ano. A nezapáchá to?
Příšerně, ale aspoň se tolik nezkonzumuje.
To jsou tedy mravy, způsob života. Ale jak se za staletí změnil způsob myšlení?
V každém případě byli lidé tehdy mnohem pudovější a tudíž důslednější. Co si člověk
umanul, to také provedl. Ovládal ho prakticky jenom strach, který na něho doléhal
zvlášť tíživě v noci. Proto také tak dlouho dožívaly některé pohanské zvyky. Pohanství
primitivnímu člověku lépe vysvětlilo, co nedokázal pochopit rozumem. Tam někde jsou
i začátky muziky. V pohanských představách spjatých s nocí.
Škoda, že jsem se k dnešnímu rozhovoru nedostali hned nad MARKÉTOU. I když nechci
říci, že ÚDOLÍ VČEL se dělalo jen ze zbytků, přece jen ta hlavní námaha, hlavní
nápor byly už za námi. Především myšlenkový výkon.
Vy jste se ale ptal ještě na něco a já vám neodpověděl. V MARKÉTĚ jsou tři světy:
Kozlík – to je pohanství, způsobem života i organizací rodiny, přestože nosí kříž:
Lazar se přimkl ke křesťanskému pánubohu, ale už s ním začíná hospodařit: a pak je
tu třetí svět, který jsem už z finančních důvodů nerealizoval, svět mladého a starého
krále. V povodním scénáři je podle Vančurových Obrazů z dějin národa českého vylíčen
komplex mladého Přemysla Otakara, který si odnesl z mládí. Přemyslův otec Václav měl
raději jeho bratra Vladislava. Ten při babině pohřbu omdlel, otec udělal scénu,
mladičký Přemysl běžel za otcem, ale ten ho odstrčil, odkopl, a dítě Přemysl mu to
nikdy nezapomnělo. Později využili někteří páni tohoto citového šrámu a postavili
syna proti otci. Vzniklo tak dokonce dvojvládí, což se obecně málo ví. A to už je –
abych se vrátil k tomu, o čem jsem začal – svět naprosto moderní. Těžko si představit
cokoli podobného v Kozlíkově rotě. Rozměr, který v MARKÉTĚ chybí. A snad i odpověď
na otázku po rozdílnosti myšlení. I když šlo o epizodu na svou dobu výlučnou, přece
jen sem patří.
Říkal jste, že takovou práci člověk vždycky nějak odnese.
Když jsem nad tou látkou seděl – méně, když jsem ji realizoval – nesmírně mne vyčerpávalo
soustředění na vytvoření pravdivého obrazu doby. To totiž předpokládalo oprostit se
od všeho, co člověka obklopuje. Jenže vystoupit z doby, kterou žijeme, není snadné.
Musíte sám vejít do té dávné doby, vymýtit problémy kolem sebe, jež vás táhnou jinam,
do dneška…
Znám spoustu lidí, kteří by to rádi udělali a nemohou. Sám k nim patřím…
Vím. Jenže ono to stejně nikdy docela nejde. Časem si člověk ovšem vytvoří jisté
množství představ a čím víc jim propadá, tím víc se vzdaluje okolnímu světu. Snažil
jsem se například intenzívně si představit, co se děje, když takoví lapkové ve
dvanáctém století zapadnou sněhem. Jak tráví den, noc. Zkuste to … Nesměl jsem dovolit,
aby se mi někam prodrala schémata. Například v motivu nečisté lásky. Jednoručky a
Alexandry, nejpohanštější z Kozlíkových dětí… Tam je kdesi i cosi z dětství: chalupník
v Beskydech neměl peníze, zemřela mu žena, chalupa byla doříznutá od světa, tak ženu
zakopal a začal žít třeba s nejstarší dcerou. Vzpomínám si na jeden takový skandál.
Jako před klukem to přede mnou všelijak tajili, ale znovu mi to celé vytanulo, když
jsem si kreslil charaktery Kozlíkových synů a dcer. Takové věci mi hodně pomáhaly.
Markéta je první objekt jakéhosi skutečně dlouhodobého plánu. Druhý – i když mezitím
jistě natočím ještě jiné věci, ale ke kterému bych chtěl přistoupit se stejnou
intenzitou – je Valdštejn. Na rozdíl od MARKÉTY je to látka historická (tedy ne dobová),
bohatá na materiál. Tím to také bude těžší, protože ta doba není pro historiky „němá“.
Naopak, v centru je postava nesmírně historicky známá, třebaže rozporná, taková, na
kterou je tolik názorů, kolik historiků: Říká Valdštejn dnes ještě něco mladým lidem?
S tím jejich smazaným historickým vědomím? Bůhví. Spíš bych řekl, že ne. Ale je v tom
příběh, který koneckonců musí každý pochopit i bez historických odkazů.
Po Valdštejnovi by do té zamyšlené trilogie patřil film současný. Nechci říci o
srpnu, nemám ještě úplnou představu o roce 1968. Spíš by mi šlo o proudy, které k
tomu všemu vedly. Ale na to je asi zatím čas. Za pár let, než k tomu dojde, se ledacos
v hlavě usadí, čas vytřídí materiál, mnohé z toho, co se zdálo důležité, zapadne….
A co bude dál?
U lidí, kteří se nejvíce podíleli na zlepšení stavu československé kinematografie,
pozoruji trend ke komerčnímu filmu. Úsilí dosáhnout k co největšímu počtu diváků.
To je samo o sobě dobré. Ale vždycky to v sobě skrývá nebezpečí ústupků, nejen
uměleckých, ale i ve výběru látky, v míře angažovanosti a podobně. Někdy se samozřejmě
podaří dílo, jež uspokojí umělecky autora i nejširší diváckou obec. Ale to bývají
spíš výjimky.
Těžko mohu mluvit za jiné. Přemýšlet za druhé. Už jsem řekl, že jsem stál stranou,
sám, navíc chodím málo do kina, mizerně znám nejen světovou, ale i českou kinematografii.
Jen svoje tři lásky znám pořádně: Buñuela, Bergmana, Bressona. V současné situaci vám
o tom, co bude dál, mnoho neřeknu. Ale kdo vám poví víc?
→ AJL [Antonín Jaroslav Liehm]: František Vláčil je slavný. Filmové a televizní noviny 3, 1969, č. 14–15 (9. 7.), s. 1, 8.
[na Nostalghia.cz publikováno XXXX]
|