Nostalghia.cz - František Vláčil

		Causa Zdeněk Liška
		Text Tomáše Baldýnského vyšel v 22. čísle týdeníku Reflex v roce 1999. Byl to génius. Napsal tolik hudby, že by třem vystačila na celý život. Tak krásné, že bere dech; tak různé, že bere důvěru v to, zda je možné, aby byla dílem jediného člověka. Divoké chorály z MARKETY LAZAROVÉ, břeskné popěvky FERDY MRAVENCE, taky Dejte mi zahrát, pane inšpektóre ... z HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO i ten magický rytmus pod kroky budoucího majora Zemana pružně kráčejícího alejí za svou první umístěnkou. Na hudbu Zdeňka Lišky nezapomenete. Na jejího autora se nám to však skoro podařilo. Tedy: jemu samotnému by to asi bylo jedno, Zdeněk Liška publicitu nesnášel a po celý život se jí vyhýbal. V dobových filmových recenzích se jeho hudba zmiňuje zřídka, fotografií - dokonce i rodinných - je málo a archívy vydaly jenom jediný rozhovor. Poskytl ho v roce 1974 slovenskému týdeníku Film a divadlo. Liška v něm působí rezervovaně a akademicky. Tehdy dvaapadesátiletý laureát státní ceny hovoří na dvou stránečkách o funkci hudby v kinematografii a o práci na (příšerně hloupém) filmu O TŘECH NEVINNÝCH. To je to jediné, co média zachovala o muži, který za svůj život složil hudbu k (snad, nikdo to ještě pořádně nespočítal) sto šedesáti celovečerním a čtyřem stům krátkometrážním a středometrážním filmům. Deset střídmých odpovědí na deset užvaněných otázek. Z nichž žádná nezněla: Kde se ve vás vzalo to moře hudby, pane Liška? SMEČNO - SLANÝ Narodil se ve Smečně u Kladna 16. března 1922. Clam-Martinicové smečenský zámek v té době už opustili, slavné doby, kdy hornická kapela Liškova otce (a před tím děda) na zámku pravidelně vyhrávala panu hraběti, byly pryč. Ale pozvání stále přicházela - sice na pohřby, zato až do Prahy. To je to jediné, co se o Liškových ve Smečně dozvíte. Na zámku je dnes domov důchodců, v místní škole není po klukovi, který už v osmi letech vyhrával na housle a tahací harmoniku, ani stopy. Slánské gymnázium je také na informace skoupé, ačkoliv tam psal své první skladby; jeho přátelé se dohadují, že snad psal muziku pro školní „akády“. Rozhodně v té době už začíná skládat, protože během studia se vzepře rodičům a přestoupí na pražskou konzervatoř. Studuje kompozici a dirigování u profesora Rudolfa Karla. Chtěl se stát dirigentem, založil ve Smečně dokonce dívčí pěvecký soubor, muzikantům ve Fisyu pak po letech naoko vyčítal: „Mě neposlechnete, ale pak přijde ten s rákoskou a jste posraný.“ Válku přečkal v ČKD Slaný. Těžko říci, proč se pak rozhodl přijmout pozvání svého bývalého profesora ze slánského gymnázia Jaroslava Novotného, každopádně od něj dostal Liška nabídku ze Zlína již před válkou. Novotný odešel učit do Zlína v roce 1933 a o tři roky později stál spolu s E. Klosem, L. Koldou, A. Hackenschmiedem u zrodu Baťových filmových ateliérů respektive školního filmu u nás vůbec. Liška odmítá slibnou kariéru ředitele hudební školy v Humpolci a dirigenta místního smíšeného sboru v jednom. V roce 1946 odjíždí vlakem do Zlína. WILSONOVO NÁDRAŽÍ - ZLÍN Muselo se to stát v tom vlaku. Z pražského Masarykova nádraží odjížděl talentovaný vesnický kluk, do Zlína přijel mladý hudební skladatel, jehož invence a výkonnost ohromovala všechny bez rozdílu. „Nevím, kde se to naučil,“ říká Vladimír Sís. „Ale když přijel do Zlína, už to uměl.“ Během prvních pěti let dokázal kromě reklam (ta úplně první prý byla na dřeváky) udělat hudbu k více než šedesáti krátkým a animovaným filmům. Všichni si ho hned zamilovali, působil jako zázrak. Ještě dnes, když o něm vyprávějí, dere se jim na rty úsměv. Vrací se ten tlustý mladík s neposlušnými vlasy, který s sebou stále tahá koženou tašku plnou partitur a ty za sebou roztržitě trousí („Vypadalo to, že z něj ty noty padají“). Milovník dobrého jídla a pití, který - když ze začátku neměl dost peněz - psal písničky i za šunku, kterou měl tak rád. Hermína Týrlová a Karel Zeman, tehdejší dvě největší hvězdy moravského filmu, po Liškovi nesmlouvavě hrábli. Zemanovi píše hudbu pro slavnou sérii o Panu Prokoukovi, pro Týrlovou napsal hudbu do jejího šíleného FERDY MRAVENCE, loutkové série, jež se kritikům sice líbila, ale dodnes děsí děti po celé zemi. Muzika je to však náramná. Se Zemanem a Týrlovou se vychází těžce, Liška se proto přirozeně začíná dávat dohromady se svými vrstevníky - ve Zlíně, v Brně a okolí se tenkrát nakupili František Vláčil, Karel Kachyňa, Vladimír Sís, Oleg Sus a spousta dalších. A tak zatímco si v Praze na Barrandově soudruzi tvůrci jdou po krku, Krejčík bojuje s Makem Fričem a Werichem o CÍSAŘOVA PEKAŘE, ředitel Linhart se soudruhem Křivánkem vyakčňují poslední zbytky třídních nepřátel, na Moravě se seznamují ti opravdu důležití. ZLÍN - GOTTWALDOV Vláčil a Sís tenkrát v Armádním filmu experimentují s čistě obrazovým vyprávěním, nepoužívají mluvené slovo („Jednak jsme se chtěli vyjadřovat vizuálně, jednak jsme si nemuseli nechával schvalovat komentář...“) a hudba Zdeňka Lišky je pro ně zjevením. Zjišťují, že s její pomocí je možné se komentáře vzdát úplně. Pavel Klusák přirovnává Liškovu hudbu k obrazu (I obraz může znít), ale Sís s Vláčilem si tenkrát uvědomili, že Liškova hudba je vyprávění. Poslouchejte a uslyšíte sami - ta hudba má pokaždé nějaký smysl, dramatickou strukturu, doplňuje a obohacuje dějovou a vizuální složku filmu tak, že mnohdy dokonce vytváří další paralelní děj. Poslouchejte a uslyšíte sami: jak se v MARKETĚ LAZAROVÉ souboj mezi křesťanstvím a pohanstvím odehrává i v orchestru - gregoriánský chorál přehlušují pohanské bicí nástroje, ty pak zase zvonění zvonů... jak se mísí dvořákovsky melodická pohřební hudba s temnými fašistickými nápěvy ve SPALOVAČI MRTVOL, jak ve SVATBĚ JAKO ŘEMEN se tóny nakonec složí vždy do jediné melodie - „Už mú milú od oltáře vedú“. Poslouchejte to kvílivé sólo pro ženský hlas v Černých rukavicích z HŘÍŠNÝCH LIDÍ, tak může zpívat jen mrtvá dívka... Kde se to v tom člověku vzalo? Jak mohl ten nádherný motiv jízdy na koni z filmu Věry Šimkové-Plívové LIŠÁCI, MYŠÁCI A ŠIBENIČÁK, svištící větrem a čpící potem, napsat muž, pod nímž v Íránu klesl osel už po dvou krocích? Nevím. Mimochodem: jeho hudba má taky úžasný smysl pro humor. Liška si občas pohazuje s tóny jako klaun s průsvitnými míčky, někdy se zasmějeme, ale někdy Zdeněk Podskalský vzpomínal: „Nedal jste si pozor a mohl jste mít ve filmu třeba Internacionálu v instrumentaci pro triangl a křídlovku, takže ji nikdo nepoznal. Ovšem Liška se k vám pak na premiéře přitočil a nenápadně vám to sdělil.“ GOTTWALDOV - PRAHA-HLAVNÍ NÁDRAŽÍ Liškův první celovečerní film byl roku 1952 Cikánův PÁRA NAD HRNCEM. Pak opět následuje neuvěřitelná a nekončící řada snímků, většinou dokumentárních (třeba obě AFRIKY či Z ARGENTINY DO MEXIKA Zikmunda s Hanzelkou) nebo animovaných. Zemanův VYNÁLEZ ZKÁZY; jen v roce 1960 napíše hudbu k těmto filmům: Lipského CIRKUS JEDE, Vláčilova HOLUBICE, Radokova LATERNA MAGIKA II. a Krejčíkův VYŠŠÍ PRINCIP. V té době už má v českém filmu pevné postavení. „Když jsem se dozvěděl, že film bude dělat pan Liška,“ říká kameraman Emil Sirotek, „točil jsem vždycky dlouhá panorámata. On to měl moc rád.“ Liška byl pro režiséry skoro pohádkovou postavou - vždycky přišel, sbalil si všechny krabice s filmem a odnesl si je někam do projekce. Tam si je všechny pustil a se stopkami v ruce skládal. Každou hudbu ušil filmu přesně na míru a režisér se nemusel o nic starat. Není divu, že začal být brzy neuvěřitelně populární i v Praze. Stále více a více režisérů s ním chce spolupracovat. Přesto se ale neodstěhuje do Prahy, zůstane se svou první ženou v Gottwaldově a do Prahy bude pouze dojíždět. Život Zdeňka Lišky se vzpírá vyprávění stejně jako jeho hudba. Ta melodie je komplikovaná, často mění rytmus jako jankovitá kobyla. Ale to samé dělaly písně, které Liška psal. Pronajal si pokoj v hotelu Šroubek (byla to třistajedenáctka s okny do dvora) a - skoro deset let - absolvoval dvanáctihodinovou cestu rychlíkem někdy třeba dvakrát týdně. Jeho dojíždění bylo legendární, tvrdilo se, že píše svou hudbu ve vlaku. „Nebo to tak rozhodně vypadalo,“ říká Vladimír Sís. Produkce Liškovi vždycky zaplatila kupé v lůžkovém voze a on v něm celou noc nebo celý den seděl a psal noty. Ale nekomponoval, už jen rozepisoval a instrumentoval; skládat nemohl, protože ho rušil rytmus kol. „Vyzvedli jsme ho na nádraží Praha-střed, jeli jsme pak rovnou do Šroubku,“ ve Šroubku měl postavený klavír, na kterém hudbu přehrál, pak pokračovali rovnou do studia Filmového symfonického orchestru (FISYO), které bylo ve Smečkách. Ve Fisyu Liška rozdal noty a hudebníci hudbu pod řízením dirigentů Františka Belfína či Štěpána Koníčka nahráli. Když měli hlad, zašli zpátky do Šroubka, nebo na Václavák za Bibinou Hrabalovou, která jim upekla do novin dvě kila kuřecích noh. Liška byl velký labužník, milovník pikniků. Dokonce držel protestní piknik, to když ho jednou nepozvali na karlovarský festival, ačkoli napsal hudbu k nejméně pěti promítaným filmům. S přítelem Sísem a svou dívkou Danou a piknikovým košem se vydali před hotel Pupp, kde hodovali a rozdávali šunku a zákusky kolemjdoucím. HOTEL ŠROUBEK - ULICE VE SMEČKÁCH Ano. Deset let žil Zdeněk Liška polovinu svého času v Praze a polovinu v Gottwaldově. A přitom za tu dobu z Prahy poznal jen ten uzoučký proužek mezi hlavním nádražím a Václavským náměstím. To bylo jeho území, kde jste ho mohli najít, pokud jste ho hledali, kde ho všichni milovali. Od průvodčích přes taxikáře a portýry v hotelu, od muzikantů přes zvukaře po režiséry. S průvodčími se srdečně bavil, taxikářům a portýrům dával diškrece, muzikanty nesprdával, se zvukaři sedával v kabině a něžně jim radil a režisérům... režisérům dával do filmů sebe samého. Říkali mu „veselý pán“; pořád se usmíval, na nikoho nekřičel. Kolébal se na svých krátkých nožičkách jako tučňák (Jiří Sequens vzpomíná, jak vždycky v barrandovské střižně sedával v koženém křesle a nedosáhl nohama na zem; aby se vymanil, musel udělat kmih), s sebou nosil pořád aktovku plnou not. Byly to krásné dny a noci plné hudby, večírků, šunky (tu miloval a směl), debat o umění a vybroušených žertů (jediný, kdo Lišku nemiloval, byl asi ten nepříjemný pingl z Inter-Continentalu, kterého budoucí laureát státní ceny Liška vlákal pod záminkou nalezení buvolí šunky do obří lednice a tam ho z trestu zabouchl). Když byl v Praze, pravděpodobně vůbec nespal. Jen občas mu ve vinárně začala padat hlava a klížit se očka. Tehdy vždy vybídl svého spolustolovníka, většinou Síse nebo Vláčila, aby ho „kryl“, a zatímco ten odvedl pozornost společnosti k sobě, podepřel si náš největší filmový skladatel bradu svou malou rukou a zavřel oči. A po dvaceti minutách mu tváře zase zrůžověly. „Ráno jsme si řekli na Wilsoňáku poslední fór,“ Liška nasedl do vlaku. Průvodčí ho vždycky pozdravil, otevřel mu dveře a pomohl do schodů. „Žili jsme báseň,“ říká Vladimír Sís. PSALI JSME BÁSEŇ Zdeněk Liška a František Vláčil. Je těžké si je představit spolu. Vyzáblý vysoký vizionář a kulatý pán s vějířky kolem očí, dlouholetí přátelé - poprvé spolu pracovali na Vláčilově HOLUBICI, ale znají se ještě mnohem déle. Kráčejí spolu po Václavském náměstí, zezadu možná vypadají jako traktorista Pávek s jurodivým Otíkem z VESNIČKY MÉ STŘEDISKOVÉ, ale nebýt jich, neměli bychom naději. Jsou nám živým důkazem toho, že velké umění je silnější než diktatura, než tyranie, než režim, než junta. A že nakonec vždycky zvítězí. Každý z nich toho dosáhl jinak. Vláčil bojoval sám, sveřepě a neústupně. Za Zdeňka Lišku bojovala jeho hudba a neuvěřitelná pracovitost. „Byl to neuvěřitelný machr,“ říká za všechny Jiří Sequens. Během deseti let spolu s Liškou udělal dva seriály (HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA) a pět filmů. Zvláště během natáčení MAJORA ZEMANA, kdy Jiří Sequens natáčel další díly a Zdeněk Liška zcela sám bez režiséra vymýšlel a psal hudbu k těm předchozím. Nahrazoval tím nejen hudebního dramaturga, ale i režiséra samotného. „Byl navíc tak velkorysý, že když jsem pak hotovou hudbu poslouchal a - zřídka - řekl, že bych něco udělal trošku jinak, neřekl ani slovo.“ Není tedy divu, že za Lišku bojovali jiní. Nestál proti režimu, byl jaksi mimo něj. Nikdy v životě nebyl členem žádného svazu umělců, nikdo ho proto nemohl perzekvovat, protože s ním všichni chtěli spolupracovat. Díky už zmíněné a neslýchané pracovitosti vydělával zcela nesocialistické peníze. Vypráví se příhoda o tom, jak si Zdeňka Lišku zavolal ministr kultury Galuška a vyčítal mu jeho výdělky. „Víte, soudruhu ministře,“ řekl prý tehdy Liška, „naproti je trafika a v ní zrovna prodávají ten papír s pěti linkama. Kupte si ho, dělejte na něj tečky a taky budete mít dva milióny ročně.“ Není krásné, jak hudba vytvořila kolem Zdeňka bránu, za kterou se dostalo tak málo špatnosti? Když tehdy šel Liška s Vláčilem ulicí Ve Smečkách, přežila Marketa Lazarová poslední smrtelné ohrožení. Poté, co Vláčil překročil natáčecí plán o mnoho desítek dní, rozhodli se na Barrandově, že už mu nedají ani den a nechají raději film nedokončený. Před stoupou zachránil MARKETU Liška, který tentokrát kryl na oplátku Vláčila. Dlouho předstíral, že hudbu nemá ještě hotovou a Vláčil tak mohl, bráněn Liškovými širokými zády, MARKETU dokončit. Je to jejich mistrovské dílo. Ačkoliv se v Liškově hudbě člověk jen ztěžka rozhoduje, je MARKETA jaksi přirozeně tím největším, co i on vytvořil. Už dávno totiž nejde jen o hudbu – v MARKETĚ Liška vytváří celé prostředí, zvukovou část filmu, která si svou mnohovrstevnatostí v ničem nezadá s tou vizuální. Ozvěnou pokřivené hlasy, ruchy smíchané ďábelskými bubny, andělské sbory s krákáním vran. „Psali jsme báseň,“ říkal sám. MARKETOU začíná nejbohatší období jeho tvorby a zároveň její nová éra. Obvyklé nástroje už mu nebudou stačit. Čím dál tím víc začne používat netradiční zvuky - v HŘÍŠNÝCH LIDECH MĚSTA PRAŽSKÉHO slyšíme flašinet, který našli se Sequensem na matějské pouti, během natáčení hudby pro OVOCE STROMŮ RAJSKÝCH JÍME začne Liška ve studiu bez varování mlátit prknem do stěny v jakémsi zvláštním rytmu, což decentního dirigenta Belfína přiměje k poznámce, že to je tedy „bordel“. Jenže... sám věděl (a pak řekl), že to je hudba. HLÁSNÁ TŘEBAŇ - PRAHA-SMÍCHOV Andělské sbory v MARKETĚ řídil Pavel Kühn, jeden z andělů se jmenoval Dana. Liška se do ní beznadějně zamiloval, bylo mu v té době čtyřiačtyřicet, jí přes dvacet. Začal další zvláštní nápěv jeho života, který prý nikdy před tím nebyl tak šťastný. Dlouze a složitě se rozvádí s manželkou, která žila v gottwaldovském domě u filmových ateliérů. Seznámil se s ní kdysi v lahůdkářství u Lipperta, dobroty a hudba se otiskly i do jeho manželek. Koupí vilu v Hlásné Třebani a pak se jde na nádraží rozloučit se stálou osádkou rychlíku do Gottwaldova (opravdu!). V Hlásné Třebani si nechá postavit bazén, do něhož se pak rád noří. Miluje krásné věci, miluje ten bazén, miluje svůj střihací stůl Klangfilm, díky kterému si může konečně pouštět filmy a komponovat doma, miluje i svou japonskou zahradu. Miluje své dvě dcery, které se mu narodí v době, kdy už ani nedoufá. V sedmdesátých letech udělá nejvíce práce, normalizace do jeho hudby nemůže, v encyklopedii názvy jeho filmů ze sedmdesátých let zabírají skoro celé dva sloupce. HLÁSNÁ TŘEBAŇ - TEHERÁN Ale není tam všechno, sedmdesátá léta nejsou jen ve znamení filmové muziky. Za hudbu pro Kinoautomat na světové výstavě EXPO ’68 v Montrealu dostal společně s Radúzem Činčerou a Jaroslavem Fričem laureáta státní ceny. A tam také začíná jedna z nejméně zmapovaných (a uvěřitelných) epizod českého filmu sedmdesátých let. Náš montrealský pavilón totiž navštívil i Mohammad Rezá Šáh Pahlaví, íránský císař se svou krásnou ženou Farah. A když viděl českou multimediální expozici, uvědomil si, že o něčem podobném už dávno snil. O multimediálním památníku ke dvěma a půl tisíciletí perské říše - o Šahiádu. Stál v Teheránu na Pahlavího třídě a realizovali ho - kdo jiný než čeští filmaři. Jaroslav Frič jako autor expozice, Emil Sirotek jako kameraman, Alois Fišárek jako střihač a Zdeněk Liška jako autor hudby. „Pracovali jsme dlouho a dobře pro Jejich Veličenstva,“ říká Alois Fišárek. Šahiády byly celkem tři a pracovalo se na nich celou první polovinu sedmdesátých let. Kdo ví, co se s ním za Chomejního stalo - byl krásný, vedl jím pohyblivý chodník, promítalo se na několik pláten současně. I Zdeněk Liška, který jinak nesnášel cestování, byl tři týdny v Teheránu. Během své oficiální návštěvy Československa (během níž nakoupil tanky) se šáh zúčastnil slavnostního představení Smetanovy Libuše. „Nebylo by krásné mít něco podobného i v Íránu?,“ řekl asi při odchodu své ženě Farah. A ta - protože komunikovala s českými umělci často a osobně - asi odpověděla: „Vím, kdo by to mohl udělat.“ A tak Zdeněk Liška z Hlásné Třebaně napsal íránskou Mou vlast. Zvítězil také v soutěži na hymnu kteréhosi arabského státu (prý snad Kuvajtu), napsal hudbu pro americký film THE ANGEL LEVINE s Harrym Belafontem v hlavní roli. Ve všech encyklopediích je ale jako její autor uveden kytarista William Eaton, jenže my máme na Liškovu cestu do New Yorku a skládání v hotelovém pokoji svědky. HLÁSNÁ TŘEBAŇ - SMEČNO Celý život trpěl cukrovkou. Zlehčoval ji, dělal si z ní legraci; Jiří Sequens byl mnohokrát svědkem toho, jak si v pracovním ajfru nedbale píchal inzulín rovnou přes kalhoty. Na konci sedmdesátých let se ale už šunčička začala počítat na gramy místo na deka. Začal odmítat práci - pro film PÁNI KLUCI za sebe doporučuje Petra Hapku, který exceluje písní Nestůj a pojď. Špatně chodí a ještě hůře vidí, jeho anděl Dana mi řekla, že ke konci už psal hudbu na plachty s obrovskými mezerami mezi linkami. Při práci na Krejčíkově BOŽSKÉ EMMĚ zkolabuje přímo v hostivařských ateliérech, stihne ještě dokončit rozpracované filmy SIGNUM LAUDIS a RUKOJMÍ Z BELLA VISTA. Jeho poslední dokončená hudba je pro Krejčíkovu POVÍDKU MALOSTRANSKOU. Umírá 13. července 1983, v jednašedesáti letech to nestihl ani do důchodového věku, neviděl ani své dvě dcery dospět. Je pohřben ve Smečně se svým muzikantským otcem a dědem; kapela, v níž sám jako dítě hrával na pohřbech, už neexistuje. Všichni říkají, že jim chybí. To proto, že tady nikdo takový už není. → Baldýnský, Tomáš: Causa Zdeněk Liška. Reflex 10, 1999, č. 22 (3. 6.), s. 56–58. [st.] [na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora 13. 1. 2004]
		* * *


		© 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter]