|
|
Krátká biografie Františka Vláčila vznikla u příležitosti festivalu Kino na hranici, který
proběhl v polském Cieszyne a v Českém Těšíně, tedy ve Vláčilově rodišti, 20.-24. dubna 2005.
Jedním ze stěžejních bodů festivalu byla přehlídka Vláčilových filmů. Text byl publikován
v programové brožuře v české i polské verzi na str. 12-19.
Jestliže dnes někdo vzpomíná na zašlou slávu československé kinematografie, nezapomene
většinou vyzdvihnout její nejprogresivnější údobí druhé poloviny let šedesátých, kdy se
zrodila tzv. česká nová vlna. Všichni ti bystří mladí muži a ženy, režiséři a scénáristé
překročili práh tehdejšího barrandovského systému a přinesli do československé kinematografie
nový vítr v podobě aktuálních společenských témat, ale i hrdinů všedních dnů. Svá díla navíc
dokázali okořenit mírně lyrizující poetikou, která v té době zapůsobila i za hranicemi
demokracii se teprve otevírajícího státu. Z takovéhoto úhlu pohledu, by se náhodnému divákovi
mohlo zdát, že film v malé středoevropské zemi ovládla vlna mladé rozhněvané generace, která
postupně bořila jeden socialistický mýtus za druhým. Poněkud stranou této skupiny stálo ale
i tehdy několik výjimečných tvůrčích solitérů. Jedním z nich byl také o generaci starší
režisér František Vláčil, který se ve stejné době uvolňování politického i cenzorského
napětí, narozdíl od svých mnohem mladších souputníků, obrátil ve své tvorbě do minulosti a
vytvořil nejlepší a nezapomenutelné kinematografické skvosty, z nichž jeden (historická
freska MARKETA LAZAROVÁ) byl dokonce nedávno při odborném hlasování označen za nejlepší
český film všech dob. Jeho poctivé filmařské úsilí a vize se prodraly na plátna kin i navzdory
složitým podmínkám realizace. Zdánlivý introvert, který se ovšem nikdy nedokázal spokojit
s výsledkem, dokázal až s odstupem všem svým kolegům, že právě jeho dílo přetrvá všechna
údobí, protože je stvořeno krystalicky čistou filmovou řečí a nese v sobě doslova prorocká
sdělení, obecně platná a nadčasová.
Vláčil se odlišoval od generace novovlných debutantů kromě jiného i tím, že nestudoval na
FAMU jako ostatní. Českotěšínský rodák (narozený 19. února 1924 v rodině důstojníka prvorepublikové
armády) původně chtěl být malířem, nakonec ale usoudil, že bude lepší zůstat příletem výtvarného
umění jako teoretik, a tak vystudoval estetiku a kunsthistorii na univerzitě v Brně. Tam si
pravděpodobně vytříbil svůj smysl pro výtvarno a odtud také pramení jeho zvyk rozkreslovat
si vizuální pojetí scén. K filmu se ovšem dostal vlastně náhodou. V rámci estetiky navštěvoval
i přednášky o filmovém umění, na kterých se seznámil se spoustou filmařů. S jejich pomocí
si poté začal přivydělávat v ateliéru loutkového a kresleného filmu jako fázař. Jeho pozdější
obrázkové scénáře k hraným filmům jsou samostatnými uměleckými díly. Nejbližším přítelem a
učitelem se mu tehdy stal Eduard Hoffman, režisér animovaných filmů, který ho později zdárně
provedl vodami socialistického filmu, a to bez větší profesionální újmy.
S dalším přítelem Olegem Susem se Vláčil posléze uchytil ve Studiu vědeckých a naučných filmů
a dostal konečně příležitost sám natáčet krátké dokumenty. Pravda, jednalo se převážně o
instruktážní snímky. K tomu, aby si ale Vláčil osvojil filmové postupy, mu tato praxe přišla
náramně vhod.
V roce 1951 byl Vláčil povolán na vojenské cvičení. Povolávací rozkaz jej tehdy přímo osudově
zařadil do Studia Armádního filmu. Jeho cvičení se tak nakonec protáhlo na celých sedm let
a více než zdoláváním fyzických překážek se pro něj stalo obrovskou výzvou k získání opravdových
filmařských zkušeností a režijních ostruh. V Armádním filmu se taky setkal s kameramanem
Janem Čuříkem, který se následně stal jeho oddaným spolupracovníkem, a především se seznámil
s kolegou režisérem Karlem Kachyňou. Kachyňa se narodil jen o dva měsíce později než Vláčil
a jejich osudy jsou zvláštní hrou osudu spjaty a zrcadlově obráceny. Oba Moravané, oba samostatně
debutují v roce 1954, oba o pět let později natočí hraný film podle předlohy Rudolfa Kalčíka.
Kachyňa KRÁLE ŠUMAVY a Vláčil PRONÁSLEDOVÁNÍ. Ale zatímco Kachyňovu tvorbu lze
považovat za vyrovnanou až do pozdního věku, Vláčila síly s věkem definitivně opustí a ve
stáří už natáčet nechce. Kachyňa mimochodem natočil za svůj život více než čtyřicet filmů,
Vláčil o celou polovinu méně. Karel Kachyňa byl pragmatickým režisérem, který své zemité
filmové příběhy odíval tématu nejpřiléhavější formou filmové řeči. František Vláčil už od
začátku toužil po experimentu a jeho tvorba proto mnohdy rozmetávala mnoho z toho, co se v
kinematografii pokládalo za dané. Vláčilovi šlo především o to, aby filmem dosáhl maximálního
estetického účinku. Je proto příznačné, že v jeho snímcích dominuje výtvarné obrazové pojetí
nad příběhem a dialogy. Samotnou záběrovou a střihovou skladbou pak komponuje vlastní vizuální
poetiku díla. Nejlepším příkladem budiž Vláčilův poslední film pro armádu – SKLENĚNÁ OBLAKA.
Z původně propagačního filmu na chrabré letectvo se v jeho ztvárnění stala mučivá ikarovská
poéma o lidské touze létat i za cenu sebezničení. Vláčil v ní tak trochu jakoby jasnovidec
předznamenal i svůj vlastní osud. Jisté ale je, že tak volnou ruku pro natáčení a uměleckou
svobodu už nikdy nezažil.
V roce 1959 Vláčil konečně debutuje hraným filmem podle scénáře Rudolfa Kalčíka. PRONÁSLEDOVÁNÍ
je součástí filmu VSTUP ZAKÁZÁN, který jde do kin takřka zároveň s KRÁLEM ŠUMAVY.
Zatímco Kachyňa se s Kalčíkovou pohraničnickou předlohou vyrovnává na půdě jakéhosi psychologického
thrilleru, Vláčil přináší tragickou vizuální báseň. Kachyňa vkládá do filmu lidi, Vláčil postavy:
„Nemám rád psychologizování, nejsem stoupencem nalomených charakterů. Snažím se, aby filmoví
hrdinové byli nositeli přesných, čistých lidských hodnot. Jsou oproštěny od všech podrobností.“
Prvním regulérním celovečerním hraným filmem Františka Vláčila se však stala až o rok později
HOLUBICE (1960). Poetický příběh ze současnosti o malém chlapci, který nejprve postřelí
bílou holubici a později se o ni stará až do jejího uzdravení, šokoval publikum svou avantgardností,
vizuální silou a poezií. Josef Škvorecký o ní v roce 1970 sice lehce pohrdavě napsal, že jde
o „vizuální báseň těžce závislou na všemožných formálních vlivech západního filmu“, ale sám přiznává,
že v tehdejším kontextu působila velmi novátorsky. Je pravda, že pro některé filmaře byla
HOLUBICE pouhou formální hříčkou, byť krásně nasnímanou, upřít odvahu a invenci ale
debutantovi nemohli. Se symbolem picassovské holubice míru tak zůstali umlčeni i kritikové,
kteří film napadali kvůli nesrozumitelnosti. Zvláštní je, že při práci na této filmové básni
se Vláčil obklopil lidmi, kteří se později sami v kinematografii výrazně prosadili. Představitelem
hlavního dětského hrdiny byl tehdy desetiletý Karel Smyczek, pozdější populární režisér zejména
snímků pro mládež, ostřiče dělal jistý Miroslav Ondříček, asistenta režie básník Pavel Kopta.
Vláčilovo vizionářství k sobě lákalo nejen kvalitní lidi, ale i látky. Ironií osudu proto je,
že HOLUBICE byla zřejmě posledním Vláčilovým filmem, jehož natáčení probíhalo v poklidu.
Režiséra – maximalistu čekaly bitvy, které by běžný řemeslník dávno vzdal. Vláčil se proti
problémům ale už tehdy obrnil a začal pít, aby se uvolnil od stresu a napětí, které mu každé
další natáčení přinášelo. Možná v alkoholu nacházel i část svých inspirací, jisté ale je, že
po čase ho už pouze otupoval v myšlení i práci samotné. Povzbuzen vlastním stylem i zjevným
okouzlením v Bergmanově SEDMÉ PEČETI a PRAMENU PANNY natáčí v roce 1961
ĎÁBLOVU PAST. V tomto příběhu, kde prostý mlynář v době temna využívá vlastních poznatků
získaných studiem přírody k boji proti církevnímu dogmatismu v podání jezuitů, snad upustil
od vizuální ekvilibristiky, ale zato si našel silné téma, které jej neopustilo prakticky ve
většině jeho pozdějších snímků. Motiv boje proti dogmatismu je v jistém slova smyslu i tak
trochu paralelou Vláčilova osobního souboje s komunistickou cenzurou. Vláčil se během natáčení
dobrovolně fyzicky devastoval – nejedl, málo pil, a když, tak především rum, zato jeho duševní
aktivita vykazovala nebývalé nápady a výsledky. Už tenkrát Vláčil tvrdil, že pamětí lidstva
je architektura a hudba, ostatní umělecké obory jsou jejich pouhé deriváty. Proto taky začal
pracovat se záběry jako s kameny katedrály. Výsledek je pozoruhodný, pro Vláčila ovšem stále
nedokonalý. Estetická stránka padla v tomto případě na oltář vyprávění. A protože obraz musí
překonat vše ostatní, vrhá se Vláčil hned vzápětí do zápasu s dalším historickým románem,
který v české literatuře znamenal epochu.
MARKETA LAZAROVÁ měla být středověkým eposem bez jakékoliv analogie s jakoukoliv
ideologií. Sám Vančurův román, vytříbený v jazyce, byl takřka filmově neuchopitelným klenotem
české literatury, který se vzpíral adaptaci už samotným stylem vyprávění. Scenárista František
Pavlíček se však dokázal odpoutat od Vančurova opojení a vytesal z knihy příběh, který
dramaturgicky fungoval. Vláčil však zpočátku neměl ještě ujasněno, jestli bude natáčet dvoudílný
film, nebo pouze jeden epický snímek. A tak, aniž by si tuto „drobnost“ nejprve vyřešil, točil
jako o závod. A úředníci Státního filmu mu podepisovali další zvyšování rozpočtu a další
natáčecí dny. Je až s podivem, že na této křížové filmové cestě dali Vláčilovi tolik důvěry a
volnosti v realizaci, až si s ní sám umělec mnohdy nevěděl rady. Střídaly se roční doby a
Vláčil stále točil, štáb byl unavený a pomalu přestával věřit v jeho schopnosti dokončit dílo,
ale když byla atmosféra nejhorší, byl to sám Vláčil, kdo znovu vstal a pustil se opět do akce
i za cenu dalšího vlastního sebezničujícího vyčerpání a několika následných zhroucení. Se
stejnou zuřivostí pak také stříhal, a po čtyřech letech stvořil nejnádhernější a nejdivočejší
historickou podívanou v českém filmu. Film o loupežnické rodině, revoltující ve 12. století
proti Bohu i králi, kde se v krutém ději mísí křesťanství se zbytky pohanských rituálů a
nespoutaná láska na život a na smrt, dokázal kongeniálně převést Vančurův román do řeči filmových
obrazů a neméně vynikající hudby skladatele Zdeňka Lišky. Ne náhodou je proto toto dílo také
označováno jako film na půdorysu symfonické básně. Evokace středověku, který může ale nemusí
být symbolem poměrů v různých dobách, je tím nejautentičtějším ztvárněním civilizační krize
ve světové kinematografii, které snese srovnání možná jen s Bergmanovými historizujícími opusy
či Tarkovského ANDREJEM RUBLEVEM. Druhá strana věci je fakt, že MARKETA LAZAROVÁ
zůstávala v kinech osamoceným zjevením, které diváky příliš nelákalo, natož aby je oslovovalo.
Pro filmaře nové vlny se však film stal šokujícím důkazem toho, že vedle nich existuje
vynikající filmový souputník, který se dokáže vyjadřovat k věcem žhavě aktuálním, aniž by
přitom natáčel filmy ze současnosti. Rezignuje na civilismus a vysokou stylizací se naopak
navrací k samé podstatě filmového vyprávění. Vláčil sám nebyl ale s MARKETOU LAZAROVOU
příliš spokojen, při střihu se musel vzdát takřka poloviny natočeného materiálu, celé "královské"
významové rovinu filmy, která jej zasazovala do historických souvislostí. I tak ale vytvořil
dílo, které jej učinilo bezesporu nesmrtelným.
Neuvěřitelné náklady, které projekt nakonec na sebe nabalil, bylo ovšem potřeba v rámci dobré
vůle vedení a úsporných opatření amortizovat ještě někde jinde. A proto se Vláčil musel na
Barrandově zavázat, že natočí ještě jeden středověký snímek, v němž použije kostýmy a stavby.
Podle románu spisovatele a scenáristy Vladimíra Körnera Údolí včel se znova vrátil k
motivu ĎÁBLOVY PASTI a zpracoval jej tentokrát na příběhu křižáckého rytíře ze 13.
století, který nalézá nepříjemné rozpory mezi řeholí s jejími dogmaty a prostým životem.
Temná ironie a dějinná skepse, která se line příběhem jako červená nit, se ukázala jako
společná vlastnost, kterou sdíleli Vláčil s Körnerem. Oba navíc zjistili, že je zajímají
podobná témata. Proto možná ÚDOLÍ VČEL ( 1968) působí sevřeněji a rovněž apelativněji
než Vláčilovy předchozí filmy, kde se často potýkal s tím, že si svévolně upravoval scénáře
ke své vlastní představě. S Körnerem nemusel, jejich pohledy se v řadě momentů protínaly.
Proto také spojily síly i v dalším projektu, adaptaci další körnerovské novely ADELHEID
(1970). Klasický vláčilovský střet ideologie a lásky doplňuje v tomto filmu bolest z
nepochopení, kterou možná Vláčil cítil při mnoha projekcích MARKETY. Körner obohacuje
Vláčila o další myšlenkový rozměr – vztah mezi Čechy a Němci. Už v ÚDOLÍ VČEL jsou
řád a síla vtěleny do Armina von Heide, slabost a cit do Ondřeje, v ADELHEID je ta
srážka těchto dvou protichůdných světů již ústředním tématem. Demobilizovaný důstojník českých
jednotek britské armády z 2. světové války se v tomto vyprávění milostně sblíží s dcerou
nacistického válečného zločince, a dojde k vraždě a sebevraždě. Drama zasazené do pohraničí
odkrývá nesmírně pravdivě a hluboce zjitřené nenávisti zaviněné válečnou bědou. Po střihu
ADELHEID ale František Vláčil definitivně prohrává bitvu s běsem alkoholu. Zhroutí
se a vypadá to, že zemře. Nastupující normalizační režim by to jistě s povděkem uvítal. Ale
protože Vláčil odolal i v této životní zkoušce, tak mu alespoň zakázali režírovat hrané filmy.
Naštěstí se i na počátku sedmdesátých let objevil přímluvce, který Vláčilovi podal pomocnou
ruku. Byl to Kamil Pixa, normalizační ředitel Krátkého filmu. Nejdřív mu dal možnost točit
krátké a středometrážní filmy (PRAHA SECESNÍ, POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI), a pak
i šanci „vykoupit se“ snímkem podle předlohy Bohumila Říhy Doktor Meluzin. Ale ještě před
tím je Vláčil odeslán na protialkoholní léčení. Film DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (1976) je
jeho prvním natáčením bez alkoholu. Vrací se v něm i další „problematický“ umělec: Rudolf
Hrušínský. A je to comeback triumfální: vedle náhle tak pokorných členů nové vlny se opět
zjevuje divý básník, který dokáže z bystrých rukou cenzorů elegantně vyklouznout. „Kam se
chceš vrátit?“ ptá se manželka doktora Meluzina. „K sobě,“ zní odpověď. Jak prorocké i pro Vláčila.
Má hlavu plnou plánů, ale brzy si uvědomí, že už pravděpodobně nebude schopen realizovat
své tři velké sny: Durychovo valdštejnské Rekviem; variace na Zjevení svatého Jana a Čapkova
Povětroně. Normalizační film odměňuje velkými rozpočty své věrné a nechce riskovat další
MARKETU. Vláčil je navíc už zase nespolehlivý – po dotočení DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ
zjistí, že nejkrásnější scénu s Rudolfem Hrušínským v laboratořích zničili. Opije se,
komunistickým běsům uniknout dokáže, ale alkoholu už ne. A Vláčil zůstává čím dál tím osamělejší:
nachází v sobě stále méně sil pro další souboje s filmy. Jeho poslední dobrý film jsou
STÍNY HORKÉHO LÉTA (1977). Děj dramatu se odehrává V Beskydech. Osamělý jedinec se
zde brání krutosti a násilí banderovců a snaží se zachránit svou rodinu a blízké. Režisér se
vyhnul nutnosti pojmenovat skupinu násilníků, čímž jeho dílo získalo obecně platný lidský
rozměr. KONCERT NA KONCI LÉTA byl sice v dobrém slova smyslu řemeslně odvedeným
životopisem českého hudebního velikána Antonína Dvořáka, ve vyznění je už ovšem mnohem matnější.
Pak se pokusil své běsy vymýtit tím, že se o nich rozhodl natočit film. Jenže HADÍ JED
(1981) byl jen důkazem jeho podlehnutí. V této neradostné situaci utíká k lyrice a jeho
PASÁČEK Z DOLINY o dva roky později je ještě jakýmsi odleskem zašlé slávy režisérových
nejlepších let. Pokus o své další celoživotní téma: STÍN KAPRADINY (1984) podle předlohy
Josefa Čapka už prakticky natáčí jeho asistenti a na výsledku je to samozřejmě znát. MÁG
(1987) o Karlu Hynku Máchovi je jeho posledním filmem. Dále už Vláčil odmítá točit. Ovládla
ho rezignace a pocit zmaru.
Všechna ta poctivá touha dokázat světu, že film nemusí být jen zábavou, ale také meditací,
měla u Vláčila svůj tíživý dopad na jeho vlastní rodinu. Zatímco se František zaobíral svými
vizemi, starosti života nesli na bedrech jeho nejbližší. Ale ani oni nakonec celý tento depresivní
náklad jednostranného vztahu nebyli schopni ustát. Vláčil tak v závěru svého života zůstal
zcela sám, opuštěný a zavřený ve svém bytě, bez přátel i lásky, pro kterou vždy, alespoň ve
svých filmech, tak zaníceně brojil.
František Vláčil získal v závěru svého života Českého lva za celoživotní dílo, Cenu Vladislava
Vančury za přínos filmové tvorbě a v roce 1998 i prestižní ocenění na karlovarském festivalu
za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Zemřel 27. ledna 1999.
→ Novosad, Martin: František Vláčil – básník filmového obrazu. In: Kino na granicy/Kino na hranici: 7. przegląd filmowy/7. filmová přehlídka.
Katalog festivalu, Český Těšín, Cieszyn, 2005, s. 12–38.
[Na Nostalghia.cz publikováno 1. 7. 2005]
|