Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Ruskem po stopách Andreje Tarkovského
1. část - Moskevská zastavení

Dlouho jsem si říkal, že vybrat si jako hlavní téma třítýdenní cesty po Rusku Andreje Tarkovského je i na webmastera Tarkovského stránek přece jen už hodně šílený nápad. Zdálo se mi, že v zemi, kde lze vidět možné i nemožné (o čemž jsme se během cesty častokrát přesvědčili), je škoda plýtvat časem jen na poznání míst vztahujících se k Tarkovského osobnosti a tvorbě. Rusko přece není jen Tarkovskij. Nechtěli jsme se Tarkovského lokalitám sice úplně vyhýbat, ale přece jen nás v Rusku lákaly i jiné věci a místa. Během přípravy cesty jsem ale jako zájemce převážně o historii při bližším seznamování s možnými destinacemi brzy poznal, že tak jako tak řada historicky významných míst s Tarkovským stejně souvisí a že naopak případná cesta po stopách Andreje Tarkovského je tak či onak zajímavou procházkou ruskými dějinami i mentalitou. Takže nakonec se zrodil vcelku příjemný plán cesty, v němž byl Tarkovskij zastoupen hojně, ale měli jsme možnost vidět i jiná zajímavá místa. Pak už vše tak nějak plynulo samo, volně a klidně, jako traviny v proudu…
Na následujících řádcích se pokusím v několika pokračováních přinést jakousi kvazi reportáž z cesty po stopách Andreje Tarkovského v Rusku. Nechci zde popisovat celou naši cestu. Jednak na to leckdo nemusí být zvědavý a potom některé pasáže si přece jen chci nechat pro sebe. Omezím se pouze na ty okamžiky, které nějak souvisí, ať už přímo nebo v alespoň subjektivně tušené souvislosti, s Andrejem Tarkovským, s jeho osobností, životem a tvorbou. Ještě předtím ale musím moc poděkovat celé řadě lidí: rodičům, přátelům a známým, kteří nám různou měrou pomohli v přípravě a realizaci celé cesty a bez jejichž pomoci a ochoty by naše pouť v takovém rozsahu nebyla vůbec myslitelná. Všem těm na jejich cestě ščastlivovo puti.

Dnešní první část přináší několik „obrázků“ z Moskvy, kam jsme autem přijeli po dvoudenní, asi 2.500 km dlouhé cestě. Moskva sama o sobě je těžko popsatelná. Patrně nejdražší město světa je plné kontrastů mezi bohatstvím a chudobou, mezi putinovskou představou prosperujícího silného státu a mnohem prozaičtější realitou. Je to město plné zajímavých kulturně-historických památek, kde si milovník historie a umění rozhodně přijde na své. Zde se ale omezím jen na popis míst, která jsme navštívili v souvislosti s Andrejem Tarkovským.

Hned první den naše kroky směřují do svérázné moskevské čtvrti Zamoskvorečí, rozkládající se jižně od Paveleckého nádraží. Celou oblast ještě tolik nepostihla moderní výstavba, nachází se zde většinou dvou až třípodlažní zástavba z první poloviny 20. století. Velkou část celé čtvrti zabírají bývalé průmyslové podniky, fabričky a dílny. Dnes už většinou nefungují a nebo jsou přestavěné na kancelářské objekty, současně si ale zachovávají původní ráz průmyslové architektury. Ke koloritu celé oblasti přispívá i rozkodrcaná tramvajová linka mezi Paveleckým nádražím a Serpuchovkou. (Ano, vzpomínáte?, v >ZRCADLE? „Tiskárna! Příští zastávka Serpuchovskaja.“ - Ta tiskárna tu možná ještě někde je…)

Prodíráme se ranním hustým provozem na Žukovově ulici. Kolona aut, proudy chodců oběma směry, kolem chodníků rozpadlé plechové ohrady. Obcházíme jakési nákladové nádraží u jehož vjezdu se řadí fronty kamionů, na Dubinské ulici se musíme prodrat hustým provozem v němž není přednost pro chodce ani teoretická.

Zde stával v Moskvě dům v němž žil Andrej Tarkovskij

1. ščipkovkij pereulok nacházíme vcelku rychle. V kontrastu s rušnou Dubinskou je to docela tichá ulička. Několikrát se zalamuje a větví a na rozcestích tak váháme kudy jít dál. Nakonec ale dorazíme k cíli - plechová ohrada, zavřená vrata a velká informační tabule hlásá, že na tomto místě stával dům čp. 26, postavený v letech 1876-1879 jako kupecký dům. Právě v něm v letech 1934-1962 žila v komunálním bytě č. 2 rodina Andreje Tarkovského. Ten zde prožil část svého dětství a podstatnou část mládí, včetně studií na VGIKu. Právě do tohoto domu směřuje velká část jeho dětských vzpomínek, zobrazených v ZRCADLE.

Žel, v roce 2005 došlo ke zcela nečekané akci moskevského magistrátu. Na základě neobvykle rychle vyřízeného úředního povolení byl zchátralý dům, vlastně už ruina, srovnán se zemí. Současně byl ohlášen záměr, že celý objekt bude znovu vystavěn v původní podobě, protože se jednalo o ukázku typické moskevské architektury 2. poloviny 19. století. V části nového objektu mělo být zřízeno malé muzeum Andreje Tarkovského. K jeho založení vznikla podle mých informací i jakási nadace, v níž se angažovaly také velmi známé osobnosti, pohříchu i někteří bývalí Tarkovského kolegové. Jenže majetek nadace, shromážděný k těmto účelům, se časem někde „vypařil“ a na 1. ščipkovskij pereulok nedorazil. A tak tu dodnes stojí jen plechová ohrada.

Nahlížíme několika otvory dovnitř. Není toho moc vidět, ale brzy zjišťujeme, že vrata jsou zajištěna pouze ohnutým drátem. Z kolemjdoucích si nás nikdo nevšímá, takže se odhodláváme drát odmotat a vstupujeme dovnitř. „Vítá“ nás téměř úplně prázdná parcela, v rohu stojí lehce rozklížená maringotka, několik kusů jakéhosi vyhozeného nábytku. Okolo se tyčí několikapatrové domy. Největší plochu zabírá velká vybagrovaná jáma po základech domu, jejíž okraje jsou zajištěny proti sesutí. Vše je porostlé plevelem a místy zanesené vrstvou odpadků, většinou z lahví od alkoholu. Stojíme mlčky na okraji jámy a rozhlížíme se. Venku za ohradou je slyšet ruch ulice, tady jakoby čas plynul pomalu a s neochvějnou jistotou pohlcoval trosky a odpadky. První setkání s Tarkovským máme zasebou.

Andronikovský klášter je od centra Moskvy poměrně daleko. Z jedné strany ho obtéká říčka Jauza, z opačné je pak celý areál sevřen rušnou třídou Sergeje Radoněžského. Klášter patří k nejstarším moskevským architektonickým komplexům. Ačkoliv jeho současný stav zachovává podobu ze 16.-17. století, klášter zde stál už na konci 14. století. Před hlavní branou se rozkládá malý parčík, v němž kromě několika žebráků stojí také socha Andreje Rubleva (majitelé DVD s filmem ANDREJ RUBLEV najdou v bonusech i krátký dokument o práci na této soše). Socha tu není náhodou. Právě v Andronikově klášteře historický Andrej Rublev žil a podle zatím dostupných pramenů zde v roce 1430 nejspíš i zemřel a byl zde pochován. Jeho hrob dnes již neznáme, ale ještě z 18. století se dochovaly zmínky o jeho náhrobní desce, která je dnes ztracena. Měla se nacházet v chrámu sv. Spasitele, stojícím téměř uprostřed areálu kláštera. Je to ohromující stavba, vcelku malý kostelík, vystavěný ale v harmonických proporcích. Je ovšem možné, že nejde o stejný kostel v němž byl Rublev pochován (a který údajně také vymaloval), ale o jeho "následovníka", jenž byl vystavěn na stejném místě asi 20 let po Rublevově smrti. Historici se na tom zatím neshodli. I tak je dnes ale chrám nejstarší kamennou stavbou na území Moskvy.

Chrám sv. Spasitele v Andronikovském klášteře

U brány kláštera se prochází policista oděný do neprůstřelné vesty a se samopalem přes rameno. Vcelku si nás nevšímá. Několik místních zřízenců upravuje záhonky, vytrhává plevel ze štěrkem posypaných chodníčků. Kdo zná Tarkovského ANDREJE RUBLEVA, tak prakticky hned po vstupu do areálu získá dojem, že zde už jednou byl. Ano, právě skrze film. V prostorách vnitřního nádvoří a kolem výše zmíněného chrámu sv. Spasitele vznikla téměř celá epizoda Mlčení. Ještě dnes se dají vytušit prostory, kde Anatolij Solonicyn nosil do sudu s vodou rozžhavené kameny a kde tatarští jezdci u schodů do chrámu špásovali s Duročkou. Tehdy tu nebylo tolik stromů, kamenná hradba byla pro film obestavěna dřevěnou palisádou. Tarkovskij tak "oživil" postavu Rubleva v autentických lokalitách jeho skutečného života. Dnes jsou všechna tato místa vzorně upravena, vyrostl zde malý park, oddělený od rušného města klášterní hradbou a poskytující příjemný klid.

Vcházíme do chrámu, který je plně funkční. Prostor je poměrně temný, což je dáno tmavší barvou kamene, ale díky centrální věžičce vysoký a prostorný. V ikonostasu jsou ikony převážně mladší, zhruba ze 17. století. Na jedné ještě o něco mladší jsou vyobrazeni Andrej Rublev a Daniila Čornyj. Nikde jinde jsem pak už ikonu s těmito dvěma malíři neviděl. Jsme tu sami, tak toho využíváme a nikam nespěcháme.

Chrám sv. Spasitele ve filmu Andrej Rublev

Andronikovský klášter dnes není obsazen mnišskou komunitou. Zůstal v majetku státu, který zde zřídil muzeum ruské ikonomalby. Expozice zahrnuje díla od 14. do 18. století. V době naší návštěvy byla ale starší (středověká) část expozice uzavřena, takže jsme si mohli prohlédnout jen exponáty ze 16.-18. století. Všechny byly autentické, mnohé velmi zajímavé. Jejich nahuštěná a málo koncepční instalace zároveň ale prozrazuje, že celá expozice nevznikla plánovitě, ale víceméně z toho, co zbylo z vyrabovaných a zničených kostelů po celém Rusku (jak napovídaly lokalizace jednotlivých exponátů). A tak člověk neví, má-li být při prohlídce takové kolekce šťastný, že se z toho aspoň něco zachránilo nebo smutný z toho, kolik se toho nenávratně zničilo. Ironií je, že muzeum je pojmenováno po Andreji Rublevovi, ale v jeho sbírkách není jediné dílo tohoto umělce. Za nimi musíte jinam. Do Treťjakovské galerie.

Andrej Rublev: Spasitel

Slavná Treťjakovka je největším a nejvýznamnějším muzeem ruského umění. Začala původně vznikat jako soukromá umělecká sbírka bohatého obchodníka Pavla Treťjakova (1832-1898), ale brzy se stala veřejnou institucí, když ji její majitel věnoval městu Moskvě. Od té doby shromáždila do svých sbírek to nejlepší, co ruští umělci (převážně malíři) vytvořili. Její 150 let dlouhá tradice ji řadí mezi nejstarší umělecké expozice v Rusku vůbec. V hlavním sídle ležícím nedaleko Odvodňovacího kanálu je expozice ruského malířství, obsahující obrazy od nejstarších dob až po přelom 19. a 20. století. V novějším nedalekém komplexu v Parku umění je pak umístěna expozice sochařství a moderního ruského umění 20. století.

Stará ruská ikonomalba zabírá v Treťjakovce téměř celé jedno patro. Překvapením pro mne byly exponáty už z 11. století (sejmuté fresky a mozaiky) a velká kolekce ikon z 12.-13. století, jejichž zářivé barvy a emotivní výjevy musely ve svém původním umístění vypadat opravdu jako zjevení. Rublevovy ikony jsou všechny v jednom velkém sále. Předchází jim několik dochovaných ikon, označených na popisce „z okruhu Feofana Greka“, tedy z okruhu Rublevova učitele. Jeho vlastní autorská díla se ale prakticky nedochovala, až na jeden případ, ale o tom něco víc až v jedné z následujících částí. (V Treťjakovce jsem našel pouze jednu ikonu, označenou jako Feofanovo dílo - je umístěna ve stejné vitrině jako Rublevova Trojice.)

Celému sálu vévodí řada fresek v nadživotní velikosti, jejichž autorství je připsáno Rublevovi a Daniilovi současně. Postavy stojících nebo jen lehce nakročených apoštolů a protoků s typicky lehkým náklonem hlavy a klidným výrazem tváře. Stojí tam jako nebeské vojsko. Slavná Trojice je umístěna v samostatné vitrině u okna. Netušil jsem že je tak velká (112 x 141 cm). Je evidentně nejpopulárnějším Rublevovým dílem, což dosvědčuje vyšlapaná podlaha před vitrinou. Je to opravdu magické dílo, které bere dech. Přímo naproti na stěně pak visí jiná ikona, spíš torzo, zubem času ale geniálně dotvořené, která mě z Rublevova díla učarovala možná nejvíc - Spasitel. Dlouhé minuty v jeho těsné blízkosti (zábrana k přiblížení je asi jen půl metru od zdi), pohled z očí do očí…

Památník Andreje Tarkovského

Jedním ze dvou Tarkovského moskevských památníků je Tarkovského busta, která byla odhalena teprve v roce 2005 (druhou moskevskou připomínkou je pamětní deska nacházející se na domě, kde Tarkovskij později bydlel až do svého odjezdu do Itálie). Busta je umístěna v blízkosti slavného Arbatu, takže jeho návštěvu lze dobře spojit s prohlídkou této slavné ulice (dnes ovšem pohříchu plné jarmarečních umělců a prodejců veteše všeho druhu). Odbočujeme do vedlejší uličky (Bolšoj Afanasjevskij pereulok), přesně podle nejasného popisu místa, který máme k dispozici. Kde přesně ale památník hledat netušíme. Přecházíme křižovatku, míjíme kostelík, památník stále nikde. Lehce tápeme a nakonec se v nouzi ptáme v malém parčíku jedné bezdomovkyně, která naše rozhlížení pozoruje bystrým zrakem. Starší žena oblečená do roztrhaných tepláků, v čepici a s botami pověšenými na zábradlí pojídá nějakou nevábně vypadající rybu zabalenou v balicím papíru. Na naši otázku ale hned bystře odpoví: „Ano, jdete dobře k Tarkovského památníku. Obejděte tady ten dům a z druhé strany napravo už to uvidíte…“ Její jasná odpověď a nepochybná znalost Tarkovského mi vyráží dech. K památníku dorazíme za chvíli. Je to vlastně malá soška, stojící v řadě bust jiných osobností. Pár kroků odsud stojí budova Burganovova muzea, soustřeďujícího sbírky moderního ruského sochařství. Hezké je, že Tarkovského umístili vedle busty jeho milovaného Bunina. Chvíli obcházíme kolem, kolemjdoucí většinou řadu soch míjejí bez povšimnutí. Když dorazí nějaký nadšený japonec s fotoaparátem tak se otáčíme a míříme zpět.

S Andrejem Tarkovským souvisí i jedno malé zastavení na slavném Novoděvičím hřbitově u stejnojmenného kláštera. Klášter byl postaven knížetem Vasilijem III. na památku dobytí Smolenska a v historii Ruska hrál významnou roli hned několikrát. Turisty ale často láká spíš blízký areál hřbitova, přiléhajícího ke klášteru z druhé strany. Na poměrně rozlehlém hřbitově jsou totiž pochováváni významní představitelé ruské kultury, společenského a politického dění, vědci, vojevůdci apod. (Zkrátka něco jako vyšehradský Slavín.) Nebudu zde vyjmenovávat všechny kdo jsou zde pohřbeni, soustředím se jen na jeden hrob. Leží v ose hlavní cesty hřbitovem a v době naší návštěvy byl ještě v lehce provizorním stavu. Jedná se o hrob Mstislava Rostropoviče, světoznámého violoncelisty, který žil od roku 1974 v zahraničí. Rostropovič patřil k velkým Tarkovského obdivovatelům a po jeho emigraci v roce 1983 se snažil Tarkovského všemožně podporovat. Na Tarkovského pařížském pohřbu hrál u vchodu do kostela Bachovu sonátu a brzy poté se stal jedním ze zakladatelů pařížského Institutu Andreje Tarkovského, který měl pečovat o jeho umělecký odkaz. Mstislav Rostropovič zemřel v Paříži 27. dubna 2007 (čtyři dny po Borisu Jelcinovi, jehož hrob je o 50 metrů dál).

Poslední zastavení není tak úplně moskevské, ale protože klášter Sergijev Posad není od Moskvy daleko, připojil jsem těchto pár řádků k moskevským vzpomínkám. Ostatně s výše napsaným to úzce souvisí. Sergijev Posad je dnes poměrně velké město, které leží asi 90 km severovýchodně od Moskvy. Je to ideální místo na jednodenní výlet z Moskvy. V polovině 14. století zde ale nestálo skoro nic. V té době zde mnich Sergej Radoněžský (po němž je mj. pojmenován moskevský bulvár u Andronikova kláštera - viz výše) založil klášter zasvěcený Svaté Trojici. Ten se brzy stal duchovním centrem Ruska (později sídlem patriarchy), zejména díky charismatické postavě svého zakladatele. Právě modlitbám Sergeje Radoněžského byl například přičítán úspěch Rusů v osudové bitvě na Kulikově poli (1380), kde se poprvé podařilo porazit tatarské vojsko. Brzy po smrti Sergeje Radoněžského (1392) se jeho hrob ve zdejším Trojickém chrámu stal poutním místem. V roce 1452 byl Sergej kanonizován. Klášter Sergijev Posad se jako nejvýznamnější duchovním centrum Ruska stal i díky ostatkům Sergeje Radoněžského hlavním poutním místem zdejší pravoslavné církve. Čilý turistický ruch dnes ale monumentálnímu areálu na duchovnosti hodně ubírá. Do kláštera vcházíme přes dvojí bránu ve vysoké hradbě, přes policejní i civilní kontroly. Je zde mnoho lidí, věřících i turistů. Místní monachi jsou vidět jen občas.

Trojický chrám

Ve 20. letech 15. století působili v Trojickém klášteře také Andrej Rublev a Daniil Čornyj. Byli sem pozváni z Moskvy, aby vymalovali nově vystavěný chrám sv. Trojice nad hrobem Sergeje Radoněžského. Stavba z let 1423-1424 je dodnes ústředním bodem celého kláštera, k němuž proudí davy poutníků z celého Ruska. Je to krásná čistá architektura své doby, jejíž vzhled lehce „kazí“ jen později dosazená barokní cibulovitá báně na zadní věži (původně bývaly na chrámových věžicích jen jednoduché přilbicové kupole). Právě pro tento chrám vznikla slavná Rublevova Trojice, jejiž originál je v Treťjakově galerii, v chrámu je ale umístěna její věrná kopie. Vedle ní je zde ale dochovaný téměř kompletní originální Rublevův ikonostas, asi dvě desítky ikon světců a apoštolů, které obklopují Trojici. - Očima „prohmatávám“ Rublevův ikonostas. Chrámovým prostorem se nepřetržitě linou zpěvy místních mnichů, kteří se střídají v rohu hlavní lodi. Rublevovy ikony jsou vidět jen v osvětlení svíček, mihotající se světlo jakoby jen na okamžik odhaluje na jejich tmavých deskách detaily, oči andělů svítí do šera. Proud poutníků se stáčí podél ikonostasu a pomalinku se sune do zadního rohu, kde jsou ve stříbrném sarkofágu uloženy uctívané ostatky Sergeje Radoněžského. - Podle dochovaných pramenů zde Rublev a Daniil pracovali v letech 1425-1427. Krátce na to Daniil zemřel a byl pohřben asi někde v areálu kláštera. Andrej Rublev pak odešel zpět do Andronikova kláštera v Moskvě, kde svůj život dožil nejen jako malíř ikon, ale pravděpodobně i jako uctívaný „starec“.

Nestihli jsme v Moskvě projít všechno. Ostatně ani to nebyl náš cíl. Po pár dnech v tomto rušném velkoměstě vás to už stejně táhne někam ven. A tak nás ani další nenavštívené lokality, mj. druhá moskevská Tarkovského adresa, filmová studia Mosfilm nebo budova VGIKu, nezdržely od další cesty na venkov, mimo Moskvu. Protože až tam to je to pravé Rusko. O tom ale až příště.

2. část - V krajinách Andreje Rubleva

3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem

4. část - Cesta na severozápad

[na Nostalghia.cz publikováno 7. listopadu 2007]

* * *