„Distanční montáž“ aneb Teorie distance
Artavazd Pelešjan
Artavazd Pelešjan se narodil v roce 1938 v arménském Gyumri (dříve Leninakan). Původní
profesí technický konstruktér, zaměstnanec strojírenského podniku. Po studiu filmové školy
VGIK natočil v roce 1969 film MY, po něm následovaly další snímky, vynikající svou
originalitou v dokumentárním přístupu k látce (OBYVATELÉ, NAŠE STOLETÍ, KONEC, ŽIVOT aj.)
Film MY se stal událostí, protože představoval zcela nový přístup k filmovému výrazu,
v rozvíjení nových postupů kombinace zvuku a obrazu. Pelešjan se ve své
práci snažil, naproti obvyklému postupu vázat k sobě jednotlivé prvky díla (Ejzenštejn, Vertov),
pracovat s jejich distancí, tedy s roztržením vzájemně se pojících motivů a jejich oddělením
formou proložení dalšími částmi a motivy. Z původně vzájemně nesouvisejících prvků tak vzniká
„emocionální pole“, které Pelešjana zajíma jako „nová kvalita“. V 70. letech tyto své myšlenky
a postupy teoreticky zformuloval ve stati „Distanční montáž“ aneb Teorie distance, uveřejněné
v časopisu Voprosy kinoiskusstva a později také v knize Moje kino (1988). Stať
vzbudila pozornost i ve filmově-teoretických kruzích (Šklovskij) jako text, vzbuzující sice
místy polemiku, ale v mnohém inspirující a podnětný. Opravdových
následovníků má ale málo. Ne proto, že by jeho „střihové dokumenty“ (takto by patrně nazvala Pelešjanovy
filmy banální filmová publicistika) neinspirovaly, ale málokterý tvůrce dokázal tento teoretický
přístup použít funkčně. Upřímně řečeno, napadá mě jediný obecně známý film, který by se mohl považovat
za vážný pokus o rozvinutí Pelešjanových děl – Reggiovo KOYAANISQATSI (1983).
Pelešjan možná „distanční montáž“ neobjevil, ale jako první ji teoreticky zformuloval a
uvedl v život ve svých filmech. Jsou to klenoty, dostupné bohužel zatím jen velmi špatně.
V USA vyšla před lety videokazeta s několika nejpodstatnějšími filmy, něco
lze získat v DivX podobě přes internet. Na to, že Pelešjanovo dílo lze bezesporu
považovat za geniální, je to opravdu málo.
Český překlad celé stati „Distanční montáž“ aneb Teorie distance (přel. Irena Bonková) vyšel
ve sborníku Podvratná kamera (na Nostalghia.cz z něj již dříve byly publikovány články
Transcendence autentičnosti
a Rozhovor s Alexandrem Sokurovem),
který uspořádal Hans-Joachim Schlegel a v roce 2003 jej vydalo nakladatelství
Malá Skála. Text je ve sborníku na stranách 171–192 a Nostalghia.cz jej uveřejňuje s laskavým
souhlasem editora celého sborníku, pana Hanse-Joachima Schlegela.
Zrození bez rodičů. Představte si nestvůru, která požírá to, co zplodila. Nebo proces, při
němž umírající nevědí, co přivádějí na svět, a ti, kteří jsou na svět přiváděni, nevědí,
koho zabíjejí. Nevím, jestli tak přesně vyjadřuji podstatu této metody či teorie, ale
momentálně mi tato definice připadá nejvýstižnější. Fenomén, o němž zde bude řeč, vyžaduje
změnu nejen tradovaných představ, ale i způsobu zobrazení. Právě proto, že v rámci definice
tohoto jevu musíme operovat s již známými zobrazovacími metodami a tradovanými představami,
čeká nás nelehký úkol. Touha po stále rychlejším pohybu člověka dovedla až k vynálezu kola.
Uplynuly tisíce let a člověk chtěl být ještě rychlejší. Ukázalo se, že mu v tom paradoxně
brání právě kolo. Proč tato odbočka?
Proto, že mnozí, kdo viděli mé filmy ZAČÁTEK (Skisb, 19G7) a MY (Menk, 1969),
v nich spatřují znovuzrození nebo opakování principu montáže dvacátých let, tedy Ejzenštejnových
a Vertovových. S takovými a podobnými myšlenkami se setkáte v sovětském i mezinárodním tisku.
A můj komentář? Když jsem hledal prostředky, které by mi mohly pomoci vyjádřit mé myšlenky
a emoce, neobracel jsem se jen k vrcholům tvorby Ejzenštejna a Vertova, ale i mých přímých
i nepřímých učitelů; Gerasimova, Romma, Julkeviče, Kristiho, Paradžanova, Čuchraje, Bergmana,
Resnaise, Kurosawy, Pasoliniho, Kubricka aj. Ani jsem tak z Vertova a Ejzenštejna nevycházel,
spíše jsem se k nim nakonec přiblížil. Ovšem vnitřně přesvědčen o tom, že jejich principy
nijak neopakuji, ani neimituji, ale že si razím svou vlastní cestu. Odlišnost své práce se
střihem a té, která je základem teorií montáže dvacátých let, jsem si začal uvědomovat až
postupně. Nerad bych zde šířil banality, nevyhnu se ale několika notoricky známým citátům,
protože rozdíl, o němž bych zde chtěl pojednat, předpokládá, že jsme dostatečně obeznámeni
se základními principy teorie Vertovovy a Ejzenštejnovy montáže.
Dílo z jakékoli oblasti umění má, jak známo, svou formu. Strukturní zákony této formy a na
nich založené zákony recepce jednotlivých druhu umění se ale liší. Prostorové umění - grafická,
malířská, sochařská díla - recipient přijímá vizuálně a v každém okamžiku může vnímat jednotu
jejich formy. Dříve než detaily prostorové formy zpravidla zachytíme její hrubé obrysy.
Film pracuje s možnostmi prostorových i časových umění současně. V teorii ani v praxi bychom
ale spojení těchto dvou možností neměli zaměňovat s pouhým mechanickým souhrnem prvků
různých druhů umění.
Již začátkem dvacátých let Vertov napsal: „Nemáme nic proti tomu, že je film
[1] Vertov, Dziga: Schriften zum film. Mnichov 1973, str. 14 an.
převrstvován literaturou a divadlem, využívání filmu ve všech vědních oborech
plně chápeme, tyto funkce ale považujeme za vedlejší vývojové linie a odbočky.
Základním a nejdůležitějším momentem je filmové vnímání světa.“[1]
Filmaře povolával do „čistého pole, prostoru čtyř dimenzí
(tři + čas)“, vybízel je
[2] Tamtéž, str. 9.
„k hledání jejich materiálu, jejich jambu, jejich rytmu“.[2]
[3] Tamtéž, str. 45.
Nejdůležitějsím a nejspecifičtějším nástrojem časoprostorové organizace filmového materiálu
se stala montáž. Zatímco pro režiséry a teoretiky rané
[4] Eisenstein, Sergej M.: Schriften. Sv. 3, Mnichov 1975, str. 241.
kinematografie byla montáž pouze
prostředkem jednoduchého rozdělení dění na plátně, objevují Ejzenštejn a Vertov její schopnost
„organizace viditelného světa“,[3]
její význam jako „hlavního nervu filmového elementu“.[4]
„Filmové
[5] Tamtéž, str. 225.
umění - to je především montáž,“ napsal Ejzenštejn.[5]
Když Ejzenštejn rozvíjel principy monláže zvukového filmu, kladl důraz na kontrapunktické
spolupůsobení zvuku a obrazu. Ve svých teoretických pojednáních se Ejzenštejn snaží nalézt
„klíč k souměřitelnosti úseku hudby a úseku obrazové
[6] Ejzenštejn, S. M.: Izbrannyje proizveděnija v šesti tomach. Sv. 2, Moskva 1964, str. 235.
složky“.[6]
Na tentýž problém upozorňuje
Vertov: „Zvukový film, ne ozvučená verze němého filmu. Syntetický film, ne zvuk plus obraz.
Nemůžeme věci ukazovat jednostranně – buď prostřednictvím zvuku, nebo obrazu. Obrazová
složka je zde jen jednou vrstvou mnohovrstevnatého díla... Rodí se třetí dílo, jež není ani
zvukem, ani obrazem, ale existuje pouze v nepřetržité interakci fonogramu
[7] Vertov, Dziga: Stati, dněvniki, zamysly. Moskva 1966, str. 242.
a obrazové roviny.“[7]
(Tato slova bych chtěl obzvlášť zdůraznit.) Vertov byl toho názoru, že skutečně filmová
reflexe reality je možná jen na základe dokumentárního zachycení reálných faktů. Hraný film
nazval „restaurovaným divadlem“. Ejzenštejn filmu přiznával právo zvolit si libovolný materiál
[8] Eisenstein, Sergej: Schriften. Sv. 3, l.c., str. 182.
a transponovat ho „mimo oblast hraného a dokumentárního filmu“.[8]
Film MY jsem koncipoval a zrealizoval jako hraný film. V ruštině jsou bohužel jako
„umělecké filmy“ („chudožestvennyje filmy“) označovány takové filmy, v nichž vystupují
individuální hrdinové představovaní herci. (Pozn. překladatele do němčiny: Termín „chudožestvennyj
film“ se v ruštině používá jako synonymum pro „igrovoj film“, hraný film). Pojem umělecký
film je přitom podstatně širší a bohatší než pojem hraného filmu („igrovoj film“). Již
[9] Nikolaj G. Černyševskij (1828–1809), významný spisovatel a kritik, revoluční demokrat.
Černyševskij[9]
poukázal na to, že „nakreslit hezky obličej“ a „nakreslit hezký obličej“
jsou dvě rozdílné věci. Posuzujeme-li uměleckou stránku obrazově ztvárněného objektu, musíme
si proto položit nejen otázku „kdo“, „co“ a „koho“, ale také „jak“.
Mé filmy nejsou přehlídkou hereckých výkonů a neuvidíte v nich také žádné individuální
lidské osudy. Všechno je v nich výsledkem uvědomělé dramaturgické režie. Film je vystavěn
na určitém kompozičním principu, audiovizuální montáži oproštěné od sebemenšího verbálního
komentáre.
Obsah takových filmu se dá slovy těžko převyprávět. Filmy tohoto druhu existují jen na
plátně, musíte je vidět. Ale protože ve formě každého uměleckého díla je vyjádřen i jeho
obsah a jeho jednota závisí na důslednosti, s jakou autor propracoval svůj světonázor,
pokusím se zde vyložit ideje a myšlenky, které mě vedly při inscenaci tohoto filmu.
Již v samotném názvu MY je vyjádřeno vědomí člověka, který se cítí být součástí
svého národa, lidu, celého lidstva. Nevyprávím přitom jako autor jen o svých pocitech, ale
také o pocitech lidí, kterým jsem tyto filmy věnoval. Tihle lidé jsou mými současníky a
krajany. Snažil jsem se sestavit zobecněnou koláž o tom, jak se jim žije v jejich zemi.
Tím se film MY určitým způsobem blíží mým předchozím filmům ZEMĚ LIDÍ (Zemljá
ljuděj, 1966) a ZAČÁTEK, kde jsem se rovněž zobrazené lidi pokusil sjednotit
prostřednictvím sociálního a politického zobecnění. Jednou jsem použil materiál z pracovního
dne, jednou materiál týkající se dějin revoluce. Avšak vedle těchto společných znaků existují
i rozdíly.
Než jsem začal pracovat na filmu MY, vytyčil jsem si řadu úkolů, které se promítly
do specifických kvalit tohoto filmu. Zatímco základ dramaturgie ZAČÁTKU tvoří pohyb
davů a lidových mas, zaměřil jsem se zde spíše na velké detaily jednotlivých lidí, jejichž
duši jsem se chtěl přiblížit. Mým záměrem přitom ovšem nebylo předvádět jedinečné osobnosti.
I tentokrát můj úkol spočíval v tom, abych na příkladu jednotlivců ukázal nejen něco
zvláštního, ale i obecného. Charakteristika zobrazovaných osob byla podřízena poznání typických
znaků. V divákově vědomí neměl vzniknout obraz jednotlivce, ale obraz lidu. Mým cílem byl
jakýsi kardiogram duše lidu a národního charakteru. Národní dějiny jsem nechtěl evokovat
tím, že bych provedl výčet pomníků minulosti, ale prostřednictvím pozorování současnosti a
dnešních lidí, přičemž jsem se snažil opírat o takové události a situace reálného života,
z nichž jsou jasně patrné charakteristické rysy a formy chování mého národa. Tato národní
materie, klerá je pomocí montáže prezentována v obecné rovině, neměla vést ideový plán filmu
k myšlenkám národní výjimečnosti, k falešné oslavě všeho, co patří k naší domovině, nýbrž k
ryzímu vlastenectví a zapálenému občanskému smýšlení. V národních vášních a touhách jsem
chtěl odkrýt nadnárodní, obecně lidské hodnoty, chtěl jsem dosáhnout toho, aby tyto kvality
zachycených osob v divákovi vzbudily pocit nezničitelné tvůrčí síly a umožnily mu prožít
moc lidské lásky. To byly tedy základní úkoly.
Do jaké míry se mi je podařilo uskutečnit? Uspokojují mě výsledky mé práce? Je těžké nalézt
jednoznačnou odpověď. Za prvé proto, že od ukončení natáčecích
[10] Dle němec. překladu H.-J. Schlegela vycházejícího z konečné verze pojednání Artavazda
Pelešjana Distanční montáž aneb Teorie distance. In: Pelešjan, Artavazd: Moje kino, Jerevan
1988. Článek A. Pelešjana vznikal od března 1971 do ledna 1972 a poprvé byl uveřejněn ve
Voprosy kinoiskusstva. (Český překlad tohoto textu je nový, nejedná se o přetisk překladu
PhDr. Jana Bernarda.)
prací uplynulo nemálo času,[10]
a dnes bych už mnohé dělal jinak. A pak také proto, že film byl vícekrát zkrácen a
pozměněn. Řekl bych, že se mi stanovené úkoly vcelku podařilo splnit v první verzi. Ukázalo
se též, že audiovizuální montáž bez verbálního komentáre lze úspěšně využít i v delším filmu.
V nové verzi filmu zůstala základní myšlenka, všelidský výraz národního tématu, zachována.
Ztratila se ale rozmanitost, mnohotvárnost obrazové roviny, v důsledku čehož je film méně
jednotný. Snížila se dokonce i výpovědní hodnota obrazů, které se v současné verzi filmu
zvlášť dobře vyjímají. Krácení tedy neuškodilo jen formě, ale i obsahu filmu.
Stručně k charakteru těchto zásahů. Jak jsem se již zmínil, základem filmu měla být syntéza
portrétů jednotlivců a zobecněného obrazu emocí a rozpoložení mas. Podařilo se nám v reálu
natočit několik záběrů, v nichž se jasně a dramaticky manifestuje tvůrčí síla davu. Tomuto
materiálu ve filmu připadla velmi důležitá, skoro rozhodující role. Na základě bouřlivých
námitek, které ale neměly nic společného s ideově-estetickými kritérii, musel být bohužel
vystřižen. Náhradou za vystříhané epizody jsme proto k myšlence tvořivého elementu museli
hledat jiný materiál. Do filmu tak byly vstřiženy například záběry lidí, kteří lámou a
opracovávají kámen. Téma tím bylo pouze převedeno do symbolické roviny, což má mnohem slabší
efekt než první verze. Během zkracování filmu jsem narazil na neúprosný zákon: každá změna
narušuje vyváženost filmu a nese s sebou řadu dalších změn. Přeformujeme-li třeba jen drobnou
část, musíme pozměnit i celek. Když byla celovečerní verze hotová, musel jsem vyslechnout
celou řadu kritických poznámek a výhrad. Abych mohl objasnit své stanovisko, musím se zde
o některých zmínit.
Dozvěděl jsem se například, že by bylo dobré, chci-li zachytit specifika svého národa, abych
ukázal více malebných detailů ze života. Zřejmě tím bylo míněno něco jako speciální příprava
šašliku, hra „nardy“ atd. Pozornějšímu divákovi by ale neuniklo, že takové exotické detaily
nemají s mým úkolem nic společného, protože to jsou jen povrchní, nepodstatně projevy národní
osobitosti. Exotické zvláštnosti tohoto druhu nemohou být kladeny na roven pravým národním
tradicím, v nichž se zrcadlí vnitřní moudrost. Ptali se mě, proč ve filmu neukazuji
pohraničníky. Odpověď zní: V tomto filmu nevystupují ani pohraničníci, ani odborníci přes
zavodňování, ani lidé mnoha dalších důležitých povolání. Chtěl jsem ukázat tvůrčího člověka
a ne vyjmenovávat jeho povolání. Předhazovali mi například, že jsem příliš upozorňoval na
krveprolití, které Turci napáchali mezi Armény. Co má na to člověk odpovědět? Nedávno jsem
se dozvěděl, že se jeden člen komise oberhausenského festivalu ptal sovětských kolegů, co
že je to vlastně ve filmu MY za scénu sestavenou z archívních materiálů. Vysvětlili
mu, že se v roce 1915, když v celé Evropě zuřila válka, v Arménii odehrála krvavá řež, které
padlo za oběť jeden a půl až dva miliony lidí. Nic o této skutečnosti nevěděl a vypadalo
to, že jej čísla zarazila. „Nepletete se? Nebylo to třeba dvacet tisíc? Dva miliony? Vždyť
by to dělalo polovinu obětí z Osvětimi!“ A přesně tak to ale bylo! Oživením této vzpomínky
jsem emoce diváků nechtěl zaměřit jen na událost jako takovou, mým záměrem bylo podtrhnout
hrůzy imperialistických válek, v nichž jsou národy dohnány ke vzájemnému vyvražďování. Měla
tak být vyjádřena nepřípustnost jakékoli národnostní nesnášenlivosti, jakékoli genocidy.
Čest jednoho národa nemůže vyrůslat z vraždění jiných národů, platí to pro všechny země.
Záběry Arménů vracejících se do vlasti vypovídají, že světové války, které lidi odtrhují
od domova a od krajanů, nelze ničím ospravedlnit, jsou to záběry národní obrody, vzniku
soudobých kvalit národního ducha, který se vytvořil v kataklyzmatech a revolučních procesech
dvacátého století.
* * *
Při výběru materiálu nerozhodoval faktický obsah záběru, ale obsah jeho obrazového vyznění
(„obraznoje zvučanije“). Snímky faktů byly doplněny inscenovanými snímky. Do všech ústředních
epizod byly vstřiženy záběry zinscenovaných davových scén, což platí též pro scénu „Velké
pohřby“ a pro závěrečnou epizodu „Repatriace“.
Abychom neporušili obrazovou a grafickou jednotu, použili jsme inscenované záběry nejprve
jako duplikační materiál. V tomto filmu jsme ostatně nepoužili zas tak mnoho archivního
materiálu. Základním kriteriem při výběru materiálu byla - jak jsem již řekl - barva vyznění
obrazu, expresivita a schopnost vystihnout obecné.
Když jsme dokončili střihacské práce, ukázalo se, že zcela chybí polocelky. Celý film je,
ne náhodou, založen na celcích a velkých detailech. Možnou úlohu polocelků sice nepopírám,
mohou být jistě velmi cenné, avšak abych mohl přesně vyjádřit ideu svého filmu, zvolil jsem
jinou cestu, a polocelkům jsem se tudíž vyhýbal. Velký celek je zpravidla výraznější než
polocelek, při němž je zachycovaný předmět obklopen dalšími detaily z okolí.
Často se setkávám s názorem, že nesmíme velký detail bezprostředně kombinovat s celkovým
záběrem, že od sebe musí být odděleny polocelkem. Považuji to za mýtus, za uměle vytvořenou
normu. Jsem přesvědčen o tom, že možnosti montáže jsou neomezené. Kdo by přece popíral, že
můžeme kombinovat dokonce superdetail lidského oka s celkovým záběrem galaxie! Zavádějící
je podle mého i domněnka, že velký detail je zároveň přípravou na bližší průzkum určitého
detailu. Funkce velkého detailu jsou širší: jeho prostřednictvím můžeme klást ideový důraz
a obraz tím zobecnit, takže se od něj nakonec může odvíjet takřka nekonečná symbolika.
Ejzenštejn zdůrazňoval rozdíl mezi termíny „close-up“ („blizkij“) a „detailní“ („krupnyj“).
Termín „close-up“ se vztahuje na fyzické podmínky zrakového vnímání a termín „detailní“ na
hodnocení viděného objektu. „V tomto srovnání hned plasticky vystupují na povrch nejdůležitější
funkce detailního záběru v našem filmu: nejen a ne v první řadě ukazovat a představovat, ale
[11] Ejzenštejn, S. M.: Izbrannyje proizveděnija v šesti tomach. Sv. 5, l.c., str. 166.
spíše nést význam, označovat, vyznačovat.“[11]
Jeden z hlavních problémů při práci na tomto filmu pro mě představovala montáž obrazu a
zvuku. Usiloval jsem přitom o jejich organickou jednotu: obraz a zvuk měly simultánně
vyjadřovat jednotnou myšlenku, jednolitý pocit. Zvuk měl být neoddělitelně spjat s obrazem,
obraz se zvukem! Vycházím z přesvědčení, že jedině myšlenková funkčnost zvuku (schopnost
dodat věcem větší názornost) ospravedlňuje jeho přítomnost v mých filmech. I ve zcela
základních ruších musí být odkryta jejich expresivita, v určitém případě je proto musíme
transponovat, převést do jiné polohy. Z toho důvodu se v mých filmech takřka nevyskytuje
originální zvuk a žádný mluvený komentář. Hlavní funkce, a to sdělovat myšlenky, udává tón
také při montáži. Mnozí ale bohužel takové filmy označují za „střihové filmy“ a ke všemu
na ně automaticky pohlížejí s podezřením, že jsou snad umělecky, či dokonce ideově méněcenné.
To by ale člověk mohl vytýkat hudbě její muzikálnost, dřevu jeho ďřevnatost a žertu, že
není vážný. Když má synchronní zvuk spojený s obrazem všechny předpoklady k tomu, aby přispěl
k větší názornosti, pak ho můžeme a musíme využít. Totéž platí také pro dialog a komentáře,
pokud jsou nedílnými prvky „názornosti“.
Své filmy si nedokážu představit bez hudby. Když píšu scénář, musím od samého počátku umět
předvídat hudební strukturu toho filmu, jeho hudební důrazy, emocionální a rytmický charakter
hudby, která je v každém záběru nezbytná. Hudba pro mě nepředstavuje doplněk k rovině obrazu.
Je pro mé především hudbou ideje - ideje, která povstává ze souladu hudby a smyslu vyjádřeného
v obraze. Je pro mě též hudbou formy, čímž chci říci, že forma hudebního znění v každém
okamžiku závisí na formě celku, jeho kompozici a době trvání.
Jak jsem již zdůraznil, změna nebo zkrácení jedné části mě nutila k dalším změnám, k tomu,
abych přestrukturoval celek. A na tuto otázku bych se chtěl blíže zaměřit. Když jsem
odstranil ten či onen detail, musel jsem ho něčím nahradit. Nejen z tematických důvodů; musel
jsem také respektovat zákon, který ovládá jak délku celého filmu, tak i délku každého jeho
záběru. V tomto směru se film téměr podobá hudební skladbě. Vybraný materiál jsem nenahradil
jiným snad proto, abych poukázal na určitý fakt. Podstatně důležitější pro mě bylo, abych
neztratil téma, které mělo zaznít právě na tomto místě, právě v tomto časovém úseku. Vystřižení
záběru narušilo proporce filmu, kompoziční čas. Abych jej zachránil, musel jsem občas do
filmu vkládat také neutrální materiál, třeba i podprůměrně názorný (připomeňme např. scénu
s porouchaným autem, z něhož vyrážejí oblaka čmoudu). Totéž platí pro práci na fonogramu,
který je řízen stejně přísnými zákony kompozičního času. Pro každý zvukový prvek je třeba
odvážit přesnou dávku délky a intenzity a udržovat křehkou rovnováhu plynutí zvuku.
Od vzniku zvukového filmu byla již mnohokrát a různým způsobem definována úloha zvuku ve
filmu: zvuk (včetně hudby) může být součástí zpracování námětu, může být ilustrací, doprovodem,
stimulem nálady, ale též kontrapunktickým prvkem. V praxi jsem postupně začal chápat, že
mi žádná z těchto definic nevyhovuje, že potenciální možnosti zvuku jsou podstatně širší a
bohatší. Mým cílem bylo navodit mezi audio- a vizuální složkou takový vztah, který by
nepřipomínal ani tak fyzikální směs prvků jako spíše jejich chemickou sloučeninu. A náhle
mi došlo, že ve svém úsilí o vystupňovaný význam a expresivitu zvuku podrobují montáži
fonogram jakož i samotnou rovinu obrazu proto, že totiž porušuji metody a konvence montáže,
o jejichž dodržování jsem se dříve snažil. Tomuto rozchodu s dosud platnými pravidly bych
ve své teoretické práci rád věnoval nejvíce pozornosti.
* * *
Následující výrok představuje jednu ze základních Ejzenštejnových tezí: Jeden
[12] Tamtéž, sv. 3, str. 322 an.
záběr je konfrontován s jiným záběrem a vyvolává při tom myšlenku, soud, závěr.
Teorie montáže dvacátých let si všímaly hlavně vztahu mezí sousedními záběry.
Ejzenštejn tomu říkal „montážní spoj“ („montažnyj styk“),[12]
Vertov
[13] Vertov, Dziga: Schriften zum film. L.c., str. 9.
„interval“.[13]
Zkušenosti z filmu MY mě utvrdily v tom, že smyslem a těžištěm práce ve střižně pro
mě není záběry shlukovat, ale oddělovat; ne je „látat“ dohromady, ale „párat“ a že mě nic
jiného nezajímá. Jak se ukázalo, nejpodnětnější část práce pro mě nezačínala spojováním
montážních úseků, ale při jejich rozplétání, to znamená tehdy, když jsem mezi ně vkládal
třetí, pátý, desátý díl. Jestliže mám dva leitmotivické záběry s důležitým významem, pak se
je nesnažím k sobě přiblížit, usouvztažnit je, ale vytvořit mezi nimi rozestup. Smysl, který
chci vyjádřit, vystihnu – spíše než na spoji dvou záběrů – interakcí těchto dvou záběrů
přes dlouhou řadu mezičlánků. Dosáhne se tím mnohem silnějšího a hlubšího výrazu, než když
je k sobě přímo „přilepíme“. Zvýší se tím expresivita a přímo kolosálně vzroste informační
kapacita filmu.
Takové montáži říkám „distanční montáž“. Její mechanismus bych rád objasnil na příkladu
svých vlastních filmů. Jedním a jediným cílem tohoto mechanismu je vyjádřit myšlenky, kterými
se zaobírám, zprostředkovat divákovi životní filozofii, kterou vyznávám. Ve filmu MY
se první leitmotivický prvek vynořuje hned na začátku. Film začíná pauzou, po níž následuje
záběr dívčí tváře. Symbolický význam tohoto záběru divákovi ještě není znám, zprostředkován
je mu pouze pocit zadumanosti a uklidnění. V tomto okamžiku se připojuje hudba a pak vzniká
zatmívací pauza. Podruhé se dívčí obličej společně s tímtéž symfonickým akordem objevuje po
500 metrech filmového pásu. Ve finální fázi, v epizodě „Repatriace“, se tento opěrný bod
montáže vynořuje potřetí – tentokrát však jen jeho zvuková část. Symfonický akord se opakuje
v záběru, kdy lidé vycházejí na balkony. Takovou strukturu by člověk mohl lehce považovat
za prosté opakování. Funkce těchto prvků montáže se však v pouhém opakování nevyčerpává.
Metodu opakovaně vsazených záběrů jsem například použil ve svém prvním filmu HORSKÁ HLÍDKA
(Gornyj patrul', 1964), jenž vypráví o nesobeckých lidech, kteří zajišťují příjezd do horských
soutěsek Arménie. Film začíná a končí stejnými záběry, v nichž vidíme dělníky-horolezce, jak
běží se svítilnami oproti černému pozadí oblohy. Také mezi těmito záběry leží určitá
vzdálenost. Rozestup (podobně jako stejnorodost záběrů) však v tomto filmu nevede k distančnímu
efektu, ale pouze k opakování, navozuje výchozí náladu, Čímž je dosaženo lyrického ladění závěru.
Právě takový postup se uplatnil i v ZEMI LIDÍ, ve filmu, který je vystavěn na odlišné
metodě montáže - na asociativní konfrontaci záběrů, které jsou spojeny společným tématem.
Tím je zde neustálé odhalování krás světa, světa, který člověk stále zdokonaluje svou prací
a svým životem. To vše je ukázáno na příkladu jednoho pracovního dne ve velkoměstě.
Film začíná a končí záběrem otáčející se Rodinovy sochy Myslitel, kterou všichni dobře
znají a která je již dlouho symbolickým výrazem lidského myšlení. Kromě funkce opakování,
jež filmu dodává poetický nádech, zde můžeme alespoň v náznacích vysledoval funkci distančního
působení. V závěru získává Rodinovo dílo kvalitativně odlišný smysl, než mělo na začátku.
V závěrečném záběru se zároveň otevírá perspektiva celého cyklu myšlenek, který už musí
rozvíjet divák sám, mimo rámec filmu.
Funkce opakujících se prvků montáže ve filmu MY dalece přesahují tunkce, které tyto
prvky nesou v HORSKÉ HLÍDCE a ZEMI LIDÍ. Ve filmu MY slouží výhradně
k vybudování distančního působení. Záběr ukázaný na určitém místě odhaluje svůj plný význam
teprve po jisté době, během níž se ve vědomí diváka utvoří montážní spoj nejen mezi opakujícími
se prvky, ale také mezi jejich příslušným okolím. Základní leitmotivické prvky totiž podávají
jen velmi zhuštěnou představu tématu, současně ale svým spojením na dálku napomáhají vývoji
významu a evoluci i takových záběrů a epizod, s nimiž nebyly v přímém kontaktu. Pokaždé se
tyto částice vynořují v různých kontextech a s různým ideovým nábojem. Úplně nejdůležitější
je montáž kontextů. Změnou kontextů můžeme prohloubit a rozvíjet téma. A když v závěru filmu
MY zazní onen zmiňovaný symfonický akord, smysl dívčí tváře, kterou jsme viděli na
začátku filmu, začíná být jasný.
Toto trojnásobné opakování (dívka na začátku filmu, dívka uprostřed filmu, lidé na balkonech
v závěrečné části) považujeme za pilíř „distanční montáže“. Ve filmu MY není ale
jediným leitmotivickým prvkem, vyskytuje se zde ještě řada dalších vizuálních a akustických
elementů. V první polovině se v chronologickém sledu objevuje sténání, sborový zpěv, detail
rukou, záběry hor. Pak se tyto prvky větví. Některé části obrazu a fonogramu se přesouvají
do jiných oblastí, dimenzí a dějů. Částečně přeskakují do jiných epizod, narážejí na jiné
prvky a situace. Ale v momentě, kdy se tvář dívky ukazuje podruhé, oddělené prvky se znovu
seskupí, získají nové úkoly a vstoupí do nových příčinných a důsledkových vztahů, do nové
formy, aby plnily nové funkce. Nejprve se přidá sbor, potom sténání (které ústí ve výkřik)
a pak následují ruce a nakonec opět hory.
Ještě jednou zdůrazňuji; základem „distanční montáže“ mohou být jak vizuální, tak akustické
prvky stejně jako libovolné provázání obrazu a zvuku. Své filmy stavím na takových kombinacích
prvků proto, aby se podobaly živému organismu se systémem komplexních vnitřních vazeb a
vzájemných vlivů. První a třetí část filmu MY je nejzdařilejší, očividně proto, že
zde působení „distanční montáže“ zůstalo převážně zachováno. V druhém oddíle už – vinou
krácení – tyto principy „nefungují“. To vysvětluje, proč je druhá část, slabina celého filmu,
méně zdařilá než zbylé dvě. Domnívám se, že odtud pramení i již zmiňované výhrady, které
se ale nevztahují na skutečné nedostatky tohoto filmu, ale na takové, které v něm vůbec
nejsou.
V již realizovaném systému „distanční montáže“ nelze dodatečně měnit detaily, svévolně
krátit tu či onu část. Systém musíme buď kompletně přijmout, nebo zavrhnout. Jistou analogii
vzájemného působení prvků na dálku můžeme nalézt v literárních a hudební formách, je to však
jen vnější, pouze popisná analogie, její funkčnost se natolik principiálně liší, že si
analýza takové analogie žádá zvláštní pozornost, důkladný konkrétní rozbor.
Musím zde poukázat ještě na jednu podstatnou vlastnost této montáže: v systému distančních
vazeb není obměňován jen význam určitých záběrů, mění se, abych tak řekl, také tradiční
definice velikostí záběru („celek“, „polocelek“, „detail“). Dochází k tomu například u
celkového záběru v závěru filmu MY, kde stojí lidé na balkonech velkého domu. Na
základě distančních spojení nabývá tento celkový záběr funkce a vyznění superdetailu. Totéž
platí v tomto filmu pro epizody „Velké pohřby“ a „Repatriace“. Přestože se obě epizody
skládají téměř výhradně z množství „celků“, zdá se, jako by prezentovaly jednotlivé „detaily“.
Jak je patrné, distančním působením se zde „detail“ proměnil v „celek“ a „celek“ v „detail“.
Tradiční význam termínů „detail“, „"polocelek“, „celek“ je relativní a kolísá. Podle úkolu
a poslání, které jim uloží „distanční montáž“, může každý z těchto tří záběrů získat svůj
faktický „titul velikosti“. Z toho vyplývá, že změna působiště „distanční montáže“ může vést
k dominanci jedné z těchto velikostí záběru, stejně jako k jejich všeobecné nivelizaci.
Nejvýznamnějším znakem „distanční montáže“ je skutečnost, že montážní spojení neváže na
dálku pouze jednotlivé prvky (bod s jiným bodem), ale také - což je nejpodstatnější - celé
komplexy prvků (bod se skupinou, skupinu s jinou skupinou, záběr s epizodou, epizodu s jinou
epizodou), přičemž dochází ke vzájemnému působení mezi jedním procesem a jiným, k němu
opačným. Říkám tomu blokový princip „distanční montáže“.
„Velké pohřby“, úvodní epizoda filmu MY, která je založena na různých metodách montáže,
mimo jiné i na distanční, plní novou funkci nového distančního působení. Tuto „blokovou“
funkci postřehneme v epizodě „Repatriace“ v závěru filmu. Svým vstupem do distančního
působení tyto bloky epizod na jednu stranu konkretizují téma, na druhou stranu mu dodávají
charakter nedokonalosti, neboť každá z epizod končí „na svém místě“ otazníkem. Když tedy
na plátně sledujeme epizodu s pohřby, nacházíme v ní autonomní význam konkrétních pohřbů a
obraz lidu v určité životní situaci. Autonomní význam nese i závěrečná „repatriační“ scéna,
kdy pozorujeme konkrétní návrat lidí zpět do vlasti a zároveň přenesený obraz sjednocení
člověka s přírodou. Ale protože se oba bloky, které od sebe, jak známo, dělí vzdálenost
námětu, vytvořily za pomoci stejných tematických prvků (v prvním je to detail rukou nesoucích
rakev a obraz strmě se svažujících kopců; v druhém ruce propletené v objetí a hory, které
se tentokrát strmě nesvazují, ale ční vzhůru), dochází na dálku ke vzájemnému působení,
tentokrát už nejen mezi těmito prvky, ale - i když za jejich pomoci - také mezi celými
bloky epizod.
Jak můžeme vidět, tyto epizody boří hranice faktograficky autonomních témat a na základě
působení blokové montáže proměňují svou individualitu. Vytvářejí novou myšlenku a každé z
epizod dodávají nové zabarvení, nový myšlenkový důraz, nový tón - první epizodě pocit „ztráty,
smrti“, druhé „zisku, života“. Metoda blokové montáže byla použita i ve filmu OBYVATELÉ
(Obitatěli, 1970) a ještě předtím ve filmu ZAČÁTEK. Ústřední myšlenkou filmu OBYVATELÉ
je humánní vztah k přírodě a životnímu prostředí: Zastav se, člověče, podívej, kam jsi to
dopracoval! Pojednává o výpadech člověka proti přírodě, o rostoucím nebezpečí narušení
přirozené harmonie.
Film ZAČÁTEK je věnován velkým revolučním procesům společenské restrukturalizace
světa a jeho základ tvoří pásmo archivních filmových dokumentů. Metoda blokového působení
přitom ale pracuje s jinou kombinací prvků. Prvním leitmotivickým prvkem montáže je skupina
záběrů: Leninovy ruce v pohybu, název filmu „Začátek“ a utíkajících lidé - záběr z doby
říjnové revoluce. Druhý leitmotivický prvek představuje závěrečná epizoda, kde se ještě
jednou objevuje název „Začátek“, nyní ale na pozadí běžícího davu, který pochází z moderní
filmové kroniky věnované sociálnímu boji v různých zemích dnešního světa. Ostatní akustické
a vizuální leitmotivické prvky montáže (hudbu, střelbu, zobrazení rukou, dělníky z kamenolomu
atd.) zde nebudu podrobněji rozebírat. Díky vzájemnému působení těchto dvou bloků, které
účinkuje i přes jejich rozestupy, dochází také k různorodé kompoziční koordinací jednotlivých,
od sebe vzdálených témat, která současně vytvářejí uzavřený celek, jenž není podminován
jen citem pro hlubší souvislosti mezi minulostí a současností, ale také ideou souvislosti
minulosti a budoucnosti. Dynamika zásadní myšlenky dialektické kontinuity, nekonečného
společenského vývoje tím nabývá větší šíře a mnohovrstevnatosti. Rozličná témata, vsazená
na „různé konce“ filmu, se vlivem interakcí bloků stávají protipóly jednoho a téhož procesu.
Zatímco film ZAČÁTEK zachycuje postupný vývoj životního procesu od příčin k následkům,
volí film MY přesně opačnou cestu – od následků k příčinám. Nejdříve ukáže nějaký
jev a až poté následují zdroje tohoto jevu, jeho historické objasnění. Otevírá se zde totiž
ještě jedna z principiálních možností metody „distanční montáže“: Ejzenštejn, jak známo,
ve své polemice s Vertovem vyrukoval proti Vertovovu „kinu-oku“ („kinoglaz“) s heslem
„kino-pěst“
[14] Eisenstein, Sergej M.: Schriften. Sv. 1, l.c., str. 238.
(„kinokulak“); se svým „rozumím“ proti Vertovovu „vidím“,[14]
což byly dvě rozdílné koncepce, dva rozdílné postoje. Pro ilustraci k otázce koncepce
uvádím následující dvě schémata, „Montážní spojení sousedních záběrů“ pojaté jako „spoj“
nebo „interval“ můžeme zobrazit takto:
Spojení záběrů nebo bloků vytvořené na základě „distanční montáže“ vypadá naproti tomu
úplné jinak:
Toto schéma samozřejmě velmi zjednodušuje skutečný stav, neboť distanční interakce mezi
záběry a bloky pracují s různou mírou rozestupů, s množstvím mezičlánků, s tak komplikovanými
a křivolakými cestami, že není možné, abychom zde navrhli obecnou formu. Konečně, vždyť něco
takového ani není potřeba.
A nyní přijde nejdůležitější bod: „distanční montáž“ nepropůjčuje struktuře filmu ani formu
původního montážního „řetězce“, ani formu různých vzájemně sladěných „řetězců“, ale vytváří
otáčející se kruhovou, či přesněji balonovitou formaci. Leitmotivické záběry nebo komplexy
záběrů, tedy nejvýznamnější „roznětky“ této montáže, nejen že vytvářejí vzájemné vazby s
dalšími prvky přímé linie, ale tím, že na vektorové přímce podporují oboustranné spojení s
libovolným bodem, libovolnou částicí filmového celku, plní také ještě funkci „jádra“. Právě
tím vyvolávají mezi všemi sladěnými články oboustrannou řetězovou reakci - jednu, která
probíhá směrem dolů, druhou, která probíhá vzhůru.
Leitmotivické komplexy spojené takovými čarami tvoří ze dvou stran velké kruhy, které
současně uvádějí do příslušného otáčivého pohybu všechny ostatní prvky. Otáčejí se centrifugálně,
proti sobě, zakusují se do sebe a rozpadají se jako zuby špatně osazených ozubených kol.
Pokaždé, na každém místě, v každém časovém bodě filmu neustále mění své postavení a profil,
což ve filmu navozuje svérázný efekt pulzování nebo dýchání.
Při „distanční montáži“ je vzájemné působení mezi všemi prvky montáže tak rychlé, náhlé,
prakticky souběžné, že je velikost rychlosti nezávislá na velikosti jejich rozestupu,
vzdálenosti mezi nimi. Zatímco montáž založená na konfrontaci sousedících záběrů vytváří
mezi těmito záběry odstup, tedy „intervaly“, montáž konfrontující záběry na dálku je naopak
spojuje, a to tak pevně, že v konečném důsledku rozestupy těchto záběrů ruší. „Distanční
montáž“ není zásobárnou hotových, autonomních postupů, které lze libovolně použít, je
prostředkem k vyjádření myšlenek autora a režiséra, a lze ji proto uplatnit jen v souladu
s požadavky dané myšlenky, ideje. Na základě konkrétního ideového zaclání si člověk musí
předem uvědomit a stanovit, které prvky i přes vzdálenost, která je dělí, mohou a musí
vstoupit do vzájemných vztahů. Musí znát předem jejich tematickou skladbu, předem musí
naprogramovat také jejich sled, způsoby evoluce, formy a trasy složitého pohybu, střídání
všemožných úhlů a souřadnic, které se utvářejí v každém časovém úseku. Stručně řečeno,
abychom měli všechny procesy pod kontrolou a abychom mohli přesně řídit zamýšlenou recepci
filmu, musíme mít už od počátku ve všem jasno.
Vlastnosti a specifika „distanční montáže“, které jsme zde právě zkoumali, mají natolik
hluboké kořeny, že nám poskytují pádný důvod, abychom nově definovali charakter a zákony
filmového umění. Metoda „distanční montáže“ se tedy nezakládá na Vertovem a Ejzenštejnem
popisovaném „permanentním vzájemném působení fonogramu a obrazu“, ale na permanentním
vzájemném působení mezi „difuzními“ procesy, při nichž je na jedné straně obraz rozkládán
fonogramem a na druhé straně fonogram obrazem. Některé znaky, v nichž se tyto procesy
odrážejí, můžeme objevit i na plátně, přestože je těžké je tam rozpoznat. Podíváme-li se
pozorněji, zjistíme, že obraz, který běží na plátně, se zpočátku odvíjí detail po detailu,
a že jej tedy registrujeme nejdříve v detailech a až poté jako celek (tzn. jinak než v
prostorovém umění). Poněvadž vnímáme vizuálně, vystupují obrysy celku až dodatečně ze sledu
detailů, které se v našem vědomí za neodmyslitelné spolupráce paměti slévají v jednotu. A
to je, jak víme, znakem časového umění.
Obecné obrysy architektury tedy vidíme takříkajíc ne jako celek, ale jako sled detailů,
které se slučují v jeden celek nejen díky schopnosti zrakového vnímání, ale - což je
nejdůležitější - za pomoci paměti, to znamená ne prostorově, ale časově. Plynoucí čas dodává
prostorovým formám nádech neurčitosti a stejně tak dodává nádech neurčitosti i prostorová
dynamika časovým formám. Filmové plátno tedy dokazuje, že „vidím“ je vágním stavem slyšení
a „slyším“ je vágním stavem vidění.
Srovnatelný stav různých komponentů filmu, které se, vytrhneme-li je z kontextu, nacházejí
mimo své „teritorium“ a jsou zbaveny stability, dodatečně potvrzuje skutečnost, že na plátně
nedochází k přímému vzájemnému působení různých prostorových a časových komponentů, nýbrž
ke vzájemnému působení protichůdných a vágních procesů, přičemž na jedné straně obraz funguje
ve stavu změněného fonogramu a na druhé straně fonogram ve stavu změněného vyobrazení.
Poněvadž v „distanční montáži“ prvky časového a prostorového umění nikdy nesplývají v jedno
a udržují mezi sebou, přestože procházejí neurčitým procesem rozkladu, i nadále rozestupy,
můžeme konstatovat, že filmové dílo není prostou syntézou prostorového a časového umění,
ale že vyrůstá ze základů, na kterých spočívají i tyto dvě odnože umění.
Jinými slovy, filmové umění založené na „distanční montáži“ už nemůže být nazýváno syntetickým
uměním, protože už „nechodí pít vodu“ ke studnici literatury, hudby, malířství, ale „pije
vodu“ z pramene, z něhož berou svou „vodu“ i literatura, hudba a malířství. Z toho vyplývá,
že na zrod filmového umění bychom neměli pohlížet jako na syntetickou, mechanickou nebo
nemechanickou fúzi různých uměleckých odvětví. Ne, filmová umění nevzešlo z ostatních druhů
umění, ale právě naopak: spíše bychom měli říci, že se posledně jmenované zrodilo z filmu,
odmyslíme-li si skutečnost, že na základě známého, objektivního dějinného procesu jsme dříve
než „rodičku“ vlastnili, viděli a znali „novorozence“.
Dostáváme se zpět k obrazu, který jsme citovali na úvod - k nestvůře požírající to, co
zplodila. Tento obraz by již neměl působit zvláštně nebo absurdně. Je to jeden z nejúžasnějších
závěrů vyplývajících z distanční teorie.
Metoda a systém „distanční montáže“ nepopírají a ani nevyvracejí Ejzenštejnovy a Vertovovy
metody montáže. Při distančním působení je však omezen „akční rádius“ jejich metod, které
mohou při tomío působení vykonávat již jen omezenou funkci, jsem přesvědčen, že filmové
umění založené na metodě „distanční montáže“ je schopné ve světě, jenž nás obklopuje, ukázat
a vysvětlit takové souvislosti mezi známými a neznámými jevy, které by filmové umění vycházející
z teorie „intervalu“ a „spoje“ sousedních prvků prostě nemohlo odhalit.
Metoda „distanční montáže“ také dokáže vyvinout různé druhy pohybu, dynamiky - od nejnižších
a nejelementárnějších až k nejvyšším a nejsložitějším; je schopná hovořit současně řečí
umění, filozofie a vědy. Zde je podle mě na místě krátký exkurz k původu výrazu „kinematograf“:
pochází z řečtiny a znamená „svoboda pohybu“.
Film MY a filmy, které jsem natočil před ním, považuji za „laboratorní práci“. Ještě
jsem v nich plně nerozvinul metodu vytváření obrazu, kterou jsem objevil. Proto ještě
nepředstavují konečný výsledek mých „laborek“, ale jen mezistupeň, etapu, která pro mě ale
byla velmi důležitá.
Doposud jsem pracoval jen s dokumentárním materiálem. V hraném filmu tato zkušenost pomůže
při vytváření autenticky působícího, přesvědčivého prostředí a atmosféry, při vyvolávání
dramatického napětí. Myslím si, že principy „distanční montáže“ mohou a musí najít uplatnění
i v hraném filmu. Hraný film může hereckými výkony a barvou napomoci k rozvoji skrytých
možností této metody, které se pak už nebudou omezoval jen na autentické prostředí. Podle
mého názoru se neobejdeme bez toho, abychom využili všechny možnosti filmového umění, které
objevili naši učitelé. Současně film ale musí nalézat nové výrazové prostředky. V tomto
smyslu cituji starý příběh o vynálezu kola.
Na závěr ještě několik slov: jestliže Vertov, který vycházel z metody montáže založené na
vzájemném působení sousedících prvků, povolával filmaře do „volného pole“, do relativity
časoprostoru (podle Einsteinovy teorie relativity), pak metoda „distanční montáže“ překračuje
hranice, za nimiž naše představy, naše zákony času a prostoru pozbývají platnosti. Takové
hranice, za nimiž ti, kteří se rodí, nevědí, koho zabíjejí, a ti, kteří umírají, nevědí,
koho přivádějí na svět.
[Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem H.-J. Schlegela 6. 12. 2006]