|
|
Ve Vláčilově filmu ÚDOLÍ VČEL je do meditativní atmosféry a poklidného plynutí
vyprávění (z pohledu formálních výrazových prostředků) zakomponován snad jediný expresivní
prvek - okamžik Rogierovy popravy; bezmocné tělo padá z okna do hlubiny, na jejímž dně se
na něj vrhají hladoví psi. Ostrý překvapivý střih, hloubka prostoru v níž mizí Rogierovo
tělo jsou ve velkém protikladu ke zbytku filmu, účinek záběru je zdůrazněn absencí hudebního
doprovodu, který zde „zastupuje“ pouze táhlé a rozléhající se troubení. Jeden z mála
okamžiků, kdy se podle mne v tomto filmu setkává emocionální účinek obrazu s vypjatou
dramaturgií scény.
- ÚDOLÍ VČEL (rež. František Vláčil, 1967)
[Na Nostalghia.cz publikováno 20. září 2009]
|